VAMPÍŘI

KAPITOLA 3

Shu ležel na posteli a vypadal, že spí. Šla jsem k němu blíž a sedla si na postel, protože se mi pořád trochu točila hlava. Snažila jsem se alespoň trochu vnímat okolí, ale nešlo to.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Shu.

„V pořádku." Odpověděla jsem mu.

„Měla by ses vyspat." Nečekal na moji odpověď a přitáhl si mě k sobě.

Nemohla jsem usnout, ale nakonec se mi to podařilo.

Probudím se a vidím, že přede mnou leží Shu a pozoruje mě svýma očima.

„Dobré ráno," řeknu a snažím se si sednout. Pořad mě hodně bolela hlava, takže jsem se svalila zpátky na postel.

„Neměla by si vstávat," řekne a přitáhne si mě blíž k sobě.

„Co to děláš?" zeptám se ho.

„Krásně voníš. Když se z tebe nemůžu napít, budu si alespoň užívat tvou vůni," usmál se a přiblížil svou hlavu k mému krku.

„Kdo je tady nejstarší?" zeptám se po chvíli.

„Já," řekne dost znuděně.

„Každý z Vás je úplně jiný, na to že jste bratři. Je to dost neobvyklé." Začala jsem přemýšlet na hlas.

„Možná, protože není obvyklé, aby sourozenci měli jiné matky."

„Jiné matky? To není moc běžné."

„Víš, že už chápu, proč se tvoje matka chovala tak divně v posledních dnech kdy tady s námi byla?"

„Jak divně.?

Oddechl si a pokračoval: „Byla víc všímavá a hodně nervózní. A její krev," na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Měla lepší chuť. Možná to tenkrát nebylo probuzení, ale ty."

„Možná. Někdy se to stává, že dítě svojí existenci projevuje přes matku. Ale většinou to bývá, aby na sebe dítě upoutalo pozornost kvůli nebezpečí."

Nevím proč, ale najednou se mi zavřeli oči a já usnula. Slyšela jsem jeho hlas, ale už jsem ho nevnímala.

***

„Aiko!" křičel neznámý hlas. „Aiko, no tak kde jsi!"

„Nechte mě na pokoji," ozval se mě velice známý hlas.

Otevřela jsem oči a viděla pokoj mojí matky, když jsme bydlely ještě v Pekingu.

„Aiko, nemůžeš být celý život nešťastná. Sice tvůj milovaný zemřel, ale kdyby žil nepřál by si, abys byla tak nešťastná," ten neznámý hlas patřil blonďaté dívce se zelenými oči.

„Rose, ty to nechápeš. On je mrtvý. Už ho nikdy neuvidím a moje malá holčička bude vyrůstat bez otce jako já. Víš jak je to hrozné, když vyrůstá bez otce? Je to hrozný," ten známý hlas patřil mé matce.

Ležela na posteli a plakala. Vedle ní seděla ta dívka Rose a snažila se jí utěšit.

„A to je další důvod, proč by ses měla vzchopit. Tvoje holčička tě teď potřebuje."

Muselo se to stát v té době, co se otec zabil.

Rose? Už si začínám vzpomínat. Matčina nejlepší kamarádkou, Rose, se kterou matka bydlela, když mě čekala a asi do dvou let mého života. Pak se moje matka přestěhovala do Núbie a od té doby se už nikdy neviděly. Myslím, že se pohádaly, ale nevzpomínám si proč.

Najednou jsem uslyšela brekot malého dítěte a Rose toho využila: „ Vidíš. Ona tě volá. Tvoje malá Asuka tě potřebuje a ty potřebuješ jí.

***

Probudila jsem se a pevně jsem se držela Shuovi košile, která byla celá mokrá od slz.

Tady je další kapitola doufám, že se bude líbit.