VAMPÍŘI

KAPITOLA 16

Byla jsem... v svém pokoji v domě, kde jsem bydlela s mamkou. „Jak jsem se proboha dostala do Núbie?" řekla jsem si sama pro sebe nahlas. Otevřela jsem dveře od svého pokoje a seběhla schody do kuchyně. Nic se nezměnilo. Byt vypadal stejně, jako když jsem ho opouštěla.

Dům byl pořád můj. Měla jsem ho zdědit v den svých dvacátých prvních narozenin. Zatím se o něj staral jeden matčin kamarád z práce.

Prošla jsem všechny místnosti, ale nic, co by ukazovala na to, jak jsem se sem dostala. V ledničce nic nebylo, takže jsem si vzala nějaké peníze z krabice, kam mamka dávala peníze na jídlo, vodu a elektřinu. Vzala jsem si mobil, klíče a tašku na nákup.

„Asuko, ráda tě zase vidím," oslovila mě Jessica, moje nejlepší kamarádka a brigádnice v obchodě, kam jsem chodila nakupovat. Jessica je vysoká dívka tmavě šedými vlasy a oči.

„Taky tě ráda vidím, Jess. Bylo to dlouho, co jsme se viděly naposledy."

„Jo. Co nového?"

„Nebudeš tomu věřit, ale nic," nechtěla jsem jí říct o upírech. Považovala by mě za blázna.

„Kde teď bydlíš?" a sakra záludná otázka.

„Byla jsem v Japonsku, ale teď jsme se na nějaký čas vrátila. Zatím nevím, na jak dlouho, ale doufám, že mě nezavolají zpět do Japonska."

„Až v Japonsku? A jaký to tam bylo? Co škola a kluci?"

„Škola vybouchla, takže se studenti museli učit doma a kluci žádní, anebo odporní sprosťáčci."

„Škoda. Takže co si vezmeš?"

„Dneska toho bude trochu víc. Vrátila jsme se do bytu s prázdnou ledničkou."

Usmála se a řekla: „Tak jdeme na to. Za chvíli bude zase nával."

Nakonec mi Jessica musela přidat ještě tři tašky, protože toho bylo docela dost. A to jsem koupila jenom mléko, vajíčka, máslo, chleba, šunku, sýr, olej, nutelu, meruňkový a malinový jam, sůl, rýži, špagety a špagetku.

„Nepotřebuješ pomoc?" zeptal se mě milý hlas mého starého kamaráda.

„Jeremy, ráda tě vidím. A ne jenom proto, že potřebuji pomoc s taškami." Jeremy je můj kamarád asi od pěti let. Jeho otec pracoval, tam kde pracovala moje máma.

„To jsem rád. Je bezva, že jsi zase tady. Upřímně, bez tebe tady byla nuda."

„Já vím, že se neumíš nudit. Určitě jsi hrál basketbal nebo sis vzal směny navíc v kavárně," Jeremy pracoval v nejlepší kavárně ve městě. Dobré místo, dobrá plat. Jeden háček v tom byl. Vedoucí a majitel kavárny Jeremyho zrovna nemusel, ale byl rád, že má tak skvělého pomocníka.

„Mohlas mi říct, že přijedeš. Několik měsíců se neozveš a pak mi volá Jessica, že jsi u ní byla nakoupit něco k jídlu. Prý že jsi byla v Japonsku a přijela jsi na dobu neurčitou."

„Jeremy, před chvílí jsem přijela a šla si koupit něco k jídlu. Pak jsem potkala Jessicu, a ta mě zahalila hordou otázek. Hned jak bych přišla domu, tak bych se ti ozvala. A neozvala jsme se, protože jsem byla z matčiny smrti dost na dně a i z těch lidí, u kterých teď bydlím, to není nic moc."

„Dobře odpuštěno, ale i tak příště zavolej. Rád ti zase pomůžu s taškami."

„Díky, Jeremy, si nejlepší," rozloučili jsme se, protože Jeremy musel do práce a já chtěla zjistit, jak jsem se sem dostala a jestli tady mám své věci.

Jídlo jsem dala do ledničky a šla se povívat po svých věcech. Kufry byly na půdě a moje věci vybalené do skříní jako kdybych je nikdy nezabalila. Krabice, kterou mi dala mamka, byla pořád zapečetěná. Nožem jsem jí otevřela a všimla si dopisu, který jsem dávala bratrům Sakamaki a svůj dopis. Všechno v tomhle domě bylo takové, než jsme odjela.

Měla jsme hlad, takže jsem šla do kuchyně a udělala si špagety se špagetkou. Za zády jsem cítila divný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Otočila jsem se a za mnou stál o linku opřený...

DĚKUJI VŠEM ZA 188 HLAS A 1,3K PŘEČTENÍ. 

+

ZAČALA JSEM PRÁT NOVÝ PŘÍBĚH. V HLAVNÍCH ROLÍCH SUBARU SAKAMAKI A DÍVKA, KTERÁ STUDUJE LITERATURU NA STŘEDNÍ. PŘÍBĚH SE JMENUJE 'JEDNO SETKÁNÍ ZMĚNÍ CELÝ ŽIVOT.'