VAMPÍŘI

EPILOG

Cítila jsem bolest a moje krev byla všude kolem. Viděla jsem siluety tří upírů a jednoho vlkodlaka. Sice jsem neměla tušení, kdo je ten třetí upír, nicméně ty první dva jsem poznala hodně dobře, když u mě bydleli. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale moje víčka mě neposlouchala a sama od sebe se začala zavírat. Zavřely se mi oči a já se nemohla nadechnout. Nemohla jsem se hýbat, dýchat ani udělat cokoliv pro svou záchranu. Usínala jsem klidným prázdným spánkem sama, bez upírů, vlkodlaků, mých přátel a všech na kom my kdy záleželo. Už nebudu mít čas stát se nejlepší plavkyní Egypta a pak i celého světa. Můj génius bude zabit společně se mnou a mými vzpomínkami na tento svět.

Sice jsem nemohla nic dělat, ale slyšela jsem a cítila všechno kolem mě, jenom jsem nic neviděla. „Umírá, musíme něco udělat!" slyšela jsem z dálky známý výkřik, ale nemohla jsem si vzpomenout, komu patří. Nevěděla jsem ani, kdo jsem já natož nějaký člověk, který něco křičí. Někdo mě položil na něco měkkého a teplého, nejspíš do postele.

„A co asi máme udělat? My nic nezmůžeme!" druhý hlas zněl rozčíleně a sklesle.

Třetí cizí hlas řekl něco jako: „A co jí proměnit v upíra? Je silná její tělo by to mohlo vydržet, a pokud nebude pít krev, bude pořád jako člověk, jenom nesmrtelná. Žádné nové síly, prostě zůstane stejná," úšklebek v jeho hlase nešel přeslechnout.

 „Ale je to velký risk. Žádná schránka to zatím žádná schránka to ještě nevydržela, jedině Yui, ale ta v sobě měla srdce démona," zase první hlas.

„Měli bychom to risknout, jinak zemře," řekl druhý hlas.

Třetí hlas se nepřestával smát. „A který z nás to udělá?" takový ďábelský smích.

„Zemře tak či tak, že? Tady je sice malá, ale nějaká šance tam je," řekl trochu rozzlobeně druhý hlas. Sice nevím, co se dělo dál, ale cítila jsem v ústech horkou tekutinu, které se žádná jiná nevyrovná.

Následně jsem cítila hrozné bolesti po celém těle, obzvlášť na hrudi a na horní čelisti. Srdce bylo, jakoby mi mělo, za chvíli vyskočil ven z těla a zuby mě bolely, jako když mi jako malé rostly. Nevím, jak dlouho uběhlo. Podle mě to byly hodiny možná dny, ale mohly uplynout minuty nebo dokonce vteřiny. Moje srdce se zastavilo a všechna bolest následně přestala.

Otevřela jsem oči a dívala se kolem sebe ve svém pokoji.  Na posteli seděl Laito a nepřestával se usmívat ani na pět minut. Na židli spal Shu nejspíš znuděný dlouhým čekáním a o skříň se opíral někdo, koho jsem už hodně dlouho neviděla. 

KONEC

Poslední kapitolka je tady. Děkuji všem, kteří se dostali až sem a jsem ráda za komentáře, hlasy a čtení. Děkuji všem. 

Nicméně, plánuji pokračování, pokud bude zájem, první kapitolka by měla vyjít zítra mezi čtvrtou odpolední a sedmou večer. 

173KordelieNobel