VAMPÍŘI

KAPITOLA 13

První vítězství nad upírem teda alespoň poloviční je úspěch. Od chvíle, kdy jsem se probudila, šla jsem do svého pokoje vybalit si věci, protože jsem na to zatím neměla čas.

Konečně jsem měla hotovo. Šla jsem do zahrady na trochu čerstvého vzduchu. Subaru má pravdu, je tady mnohem líp než v domě. „Takže tobě se tady taky líbí víc než doma?"

„Subaru, čteš snad myšlenky?"

„Ne, ale je to na tobě vidět."

„Vypadáš mnohem líp. Už nejsi tak bledý."

„Když se napiju krve, tak se mi barva většinou vrací." Přišel ke mně blíž a objal mě. „Voníš úžasně. Měl bych si tě nechat."

„Nechat si mě?"

„Nikomu tě nedám." Ucítila jsem bolest na rameni. Subaru mi pil krev.

„Prosím, pusť mě, Subaru!"

„Nepustím tě. Kdybych tě pustil, tak mi tě někdo vezme."

„Prosím, Subaru."

Konečně mě pustil a já spadla na zem. „Měla by si utéct nebo tě tady nikdo nezabije."

„Kam mám utéct? Kam bych šla? Nikoho nemám."

„Kdyby sis to rozmyslela, tak uteč během novu, to mají upíři nejmenší moc."

„Proč mi to všechno říkáš?"

Neodpověděl. Ani se neotočil. Šel dál, zatím co já se snažila postavit se.

***

„Takže Subaru se zapojil taky, co?" Shu seděl na mojí posteli a pozoroval mě svými modrými oči. Já neodpověděla a šla si sednout na židli. „Já s tebou mluvím!"

„Vážně? Nevšimla jsme si." Doufám, že se alespoň trochu rozzuří, urazí, je mi jedno co, ale kdyby se urazil, do toho zuřil, nadával, mlátil do stolu a křičel, bylo by to super. On, ale nic. Jenom seděl a uraženě se na mě díval. No alespoň něco.

„Kolikrát jsem ti už říkal, že si moc drzá na upíra."

„Ani jednou."

„Říkám ti to pořád! To si vůbec nic nepamatuješ nebo co?"

„To ty si nic nepamatuješ. Nikdy si neřekl, že nemám být drzá na upíra. Říkal si, že nemám být drzá na svého pána."

„Na tom snad nezáleží ne?! Pořád je tím myšlená stejná osoba. Jestli řeknu pán nebo upír, tak je to jedna a ta samá osoba."

„Upír je tady víc. Takže si můžu vybrat jednoho upíra, na kterého nebudu drzá."

„Já tě varoval," chytil mě pevně a silně. Hodil mě na postel a držel mě za jednu nohu, abych mu neutekla.

„Hned mě pusť!"

„Pozdě," dal mi ruce za záda a svázal je červeným šátkem, který jsem měla ve skříni. Otočil mě na záda a prohlížel si mě. „Máš na sobě moc věcí." Stáhnul mi tričko přes hlavu a zablokoval mi nohy. „Uvidíme, co budu moct udělat s tou tvojí drzostí."

„Co chceš dělat?" hlas se mi klepal. Byla jsem vystrašená, co přijde dál.

„To co budu chtít," skousl mi ušní lalůček a rozepínal podprsenku. Nemohla jsme nic dělat. Držel mě silně a kvůli svému strachu jsem neměla ani sílu. „Tvoje roztomilost je skvělá, když se bojíš. Doufám, že při tom budeš ještě roztomilejší."

„Jsi zkažený do morku kosti!"

„Křičet můžeš, ale tvoje slova mě nezastaví. A kdybys chtěla, můžeš i plakat. Já se zlobit nebudu." Užíval si to. Užíval si mojí bolest, moje utrpení, ale já se rozhodla, že mu radost neudělám a nebudu brečet. „Nějaká moc odvážná, nemyslíš?"

„Co chceš dělat? Držet mě tu svázanou nahou a užívat si pohled na mě?"

„Ne tak úplně, růžičko." Hlavou se blížil k mému břichu, kde se následně zakousl. Bolelo to mnohem víc než kousnutí na krk nebo do ruky. Byla to ta největší bolest, jakou jsem kdy zažila.

„Jak můžeš být tak zlý?"

Přiblížil se k mému oušku a zašeptal: „Měla by ses kontrolovat. Jsi tak rozpálená, to tě tolik vzrušuju?"

„Proč bys měl? Víš jaký je tady teplo? Proč myslíš, že mám na sobě kraťasy?"

„Uvidíme, kolik toho vydržíš."

Přisál se k mému prvému prsu a začal ho lízat a občas skousl. Svou pravou rukou mi nekontrolovatelně mačkal levé prso a druhou rukou mi přidržoval nohy, aby se nemohla hýbat. I když jsem nechtěla, musela jsem vzdychat. Neměla jsem šanci tlumit svoje vzdychy, protože mi ještě nerozvázal ruce.

PO DLOUHÉ DOBĚ DALŠÍ KAPITOLKA, DOUFÁM, ŽE SE LÍBILA.