VAMPÍŘI

KAPITOLA 8

Seděla jsem v obýváku a čekala na hosty, nebo spíš nevěsty, které tady budou bydlet. Nikdo neví, jak se jmenují a co jsou zač. Seděla jsem na gauči uprostřed místnosti. Na vedlejším křesle seděl Reiji. Naproti Reijimu Ayato a za Ayatem se o zeď opíral Subaru.

Kanato seděl se svým medvídkem na schodech a Laito se ještě neukázal. U většiny z nich byla vidět netrpělivost. Nevím, jak dlouho tam všichni mlčeli a seděli, ale ticho protrhl hlas Laita, který teď přišel. „Už přijely ty dvě?"

„Ještě ne. A už mě nebaví čekat, co si ty dvě o sobě myslí?" začal mluvit Ayato, tím svým naštvaným hlasem.

„Zmlkni! Ty jsi měl jediný z nás za několik dní krev." Přidal se do rozhovoru Subaru. Nevypadal vůbec dobře. Byl bledší než předtím a bylo na něm vidět, že co nejdřív potřebuje krev.

„Jo Ayato. Jakým právem sis vzal její krev?" ozval se od schodů Kanato.

„Pokud jste taky chtěli, měli jste si vzít. A nejvíc asi ty, Subaru. Nevypadáš vůbec dobře. Za chvíli by ses nemusel ovládat." V Ayatově hlase zněl výsměch a opovržení. „Ale ty nic nedokážeš. Taky co by někdo jako ty mohl dokázat. Nikdy se nemůžeš rovnat mě, lordovi."

„Zmlkni! Už mě unavuje, jak si říkáš lord. Mimochodem kdo se neovládl, když jí začala téct krev?"

„Všichni se uklidněte," ozval se z druhé strany místnosti Reiji. „Pokud se chcete hádat, jděte ven nebo někam, kde to nebude tak slyšet."

Postupně všichni odešli, nejspíš jim došla trpělivost. V obýváku jsem teď zůstala já, Shu a Reiji. „Tohle bude určitě problém," řekl po chvíli Shu. „Kdy se jim to připravuješ sdělit?"

„Problém to je, ale zatím, bych jim nic neřekl. Stejně by se tím pro ně nic nezměnilo. Mimochodem ty." Nasměroval svůj pohled tentokrát na mě. „Jelikož ta situace se týká hlavně tebe, měla bys alespoň trochu vědět, o co jde."

Já mu ale nevěnovala dál pozornost. Dívala jsem se do země. Přemýšlela jsem, jak dlouho tady budu muset být.

„Věnuj pozornost člověku, který na tebe mluví!" rozkázal mi výhružně Reiji.

„Omlouvám se. Zamyslela jsem se."

„Dobře tedy. Nevěst teď není moc. Nejspíš to budeme muset dělat po staru, ale ne tolik."

„O čem teď přesně mluvíš?"

„Kdybys poslouchala, tak bys to věděla. Mluvím o tom, že nevěst je málo, takže to uděláme jako dřív s jednou nevěstou, ale omezeně, abychom tě nezabili."

„Chápu. Už můžu odejít?" kývl na souhlas a já se zvedla. Šla jsem do Shuova pokoje a sedla si na postel. Byla jsem unavená a zmatená, takže jsem si lehla na záda a pozorovala strop. Sice na něm nebylo nic zajímavého, ale alespoň mě to trochu uklidnilo. Otočila jsme se na bok a snažila se usnout. Ale něčí ruka mě chytila kolem pasu a dotyčný se mi zakousl do krku. „Pusť mě! Ani nevím, kdo jsi."

„Jsi stejná," zašeptal mi hodně známý hlas do ouška. „Stejně masochistická jako ony."

Otočila jsem se a viděla Shu. Od úst mu tekl pramínek mojí krve. „Proč to děláš?"

„Slíbil jsem, že tě potrestám. A ty potom tolik toužíš, že je to jako kdybys mě zvala."

„Potrestal si mě už minule. Nechápu, co jsem udělala teď, že mě trestáš."

„Nevíš? Možná je to lepší, alespoň tě za stejnou chybu budu moct potrestat víckrát."

„Už mě můžeš pustit, ne?" Snažila jsem se, abych se mohla posadit, ale on mi to nedovolil.

„Vzdoruješ. Před tím už jsem tě taky varoval. Neměla bys dělat, že se ti to nelíbilo. Vždyť vím, že po mě toužíš?"

„Nic takového jsem nikdy neřekla." Otočila jsem se k němu zády, abych se mu nemusela dívat do obličeje. A hlavně, aby neviděl, že se červenám.