VAMPÍŘI

KAPITOLA 9

„Nic takového jsem nikdy neřekla." Otočila jsem se k němu zády, abych se mu nemusela dívat do obličeje. A hlavně, aby neviděl, že se červenám.

„Vidíš, červenáš se. Přiznej to. Hodně tě přitahuju a ty to nemůžeš vydržet."

„Nic nevíš," naštvaně jsem dodala a snažila se usnout.

„Vypadá to, že beze mě neusneš."

„To je hloupost. Dokázala jsem spát sama šestnáct let. Nechápu, proč bych k tomu najednou potřebovala někoho, jako jsi ty."

„Nehraj to na mě. Vím, že tě vzrušuju, a že se ti to líbilo. Když si řekneš, budu pít tvojí krev, dokud budeš chtít."

Vstala jsem z postele a šla ke dveřím. Zabouchla jsem za sebou dveře a šla někam, kde nebude tolik upírů, přesněji žádný.

Došla jsme až do obýváku. Sedla jsme si do křesla a zavřela oči. „Jsi zlobivá, takhle odpálkovat Shua, to si jen tak někdo nedovolí," jeho škodolibý úsměv mě děsil a zároveň hodně štval.

„Laito, že?"

„Copak ty nemáš paměť na jména?"

„Mám skvělou paměť, ale někoho jako ty jsem doufala, že si nezapamatuji."

„Jsi hodně zlá. Měla by ses poučit z chyb, které dělala tvoje matka."

„Kdybych o nějakých věděla."

„Snažit se odpálkovat Shua, to vypovídá o tom, že máš odvahu, ale mě urážet nebudeš," natáhl se pro mě a položil mě na pohovku. „A navíc jsem slyšel, že pití už je povoleno," usmál se a zakousl se mi do krku.

Nemohla jsem se hýbat. Moje tělo mě neposlouchala. Vnímala jsem bolest, ale necítila jsem tělo. Bolest byla všude, před očima mi běhali obrázky mojí mamky a ještě jedné ženy. Na všech byl Laito, jak jim saje krev. Cítila jsem bolest a tlukot srdce. Vypadalo to jako sen. Sen, ze kterého se nemůžu vzbudit. Snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Nemohla jsme se hýbat. Zavřela jsem oči a poslouchala hudbu. Počkat hudbu? Už jsem bolest necítila. Viděla jsme tmu a slyšela hudbu. Moje srdce se taky uklidnilo. Ale pořád tady byla ta hudba, někdo hrál na klavír.

Začínala jsem otevírat oči a vnímat okolí. Byla jsem v hudebním salónku. V takovém jsem taky hrála, ale tenhle byl tmavý. Možná to dělala ta tma, ale tak kde jsem hrála já, byla bílá a zlatá.

Když jsem se rozkoukala, vnímala jsem i postavu hrající na klavír. Laito nehraje špatně. Jeho hudba mě uklidňovala. „Šípková Růženka se nám konečně probudila, co?"

„Nehraješ špatně."

„To je tvoje první pochvala, za tu dobu, co jsi tady. Jsem rád, že si jí věnovala právě mě."

„A taky poslední, takže si nezvykej."

„Uvidíme. Třeba mě někdy pochválíš, za něco jiného."

„Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Uvidíme."

Teď mě napadlo: „Jak dlouho jsem vlastně spala?"

„Asi tři hodiny. Zatím trháš rekordy. Poprvé, co jsi omdlela a spala si jenom tři hodiny."

„Měla bych jít do pokoje."

„Kde na tebe čeká naštvaný Shu, aby tě potrestal, za to jak si ho odpálkovala a neukázala, byla jsi moc dlouho pryč?"

„Co je pro něj čas? Nespí náhodou pořád?"

„Spí, ale čas vnímá moc dobře. A každá vteřina nudy je pro něj horší a horší. Teď bych tam, být tebou nechodím."

„A kdy tam teda mám jít."

„Nikdy."

„Nikdy? Mám tam přece věci."

„Seženeš si jiný."

„Kde?" ten kluk mě překvapoval čím dál tím víc. To jako myslí vážně nebo si ze mě dělá dobrý den, protože se nudí? Tady se snad nudí úplně každý. Teď by se sem hodila ta Kanatova poznámka: ‚Tahle nevěsta umře nudou.' „No když tam půjdu teď, dostanu menší trest, než kdybych tam šla za dvě hodiny. A třeba při mně Bůh dneska stojí."

„Ty se modlíš k Bohu?"

„Občas. Prý to máme v rodině," odešla jsem a už jsem neslyšela klavír. Nejspíš už ho to přestalo bavit.

***

Shu zase nebyl v pokoji. Měla jsem štěstí. Asi dneska byl vážně Bůh při mně.

„Kde jsi byla tak dlouho?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a o skříň se opíral Shu. Za co mě tak trestáš, Bože.

„V obýváku a pak v hudebním salónku."

„Co jsi tam dělala?"

„Kde?"

„V salónku."

„Probudila jsem se tam a chvíli poslouchala, Laita jak hraje," mlčel a měl zavřené oči. „Jsem unavená. Jdu si lehnout. Mimochodem, když teď ze mě může pít každý, neměla bych se vrátit do svého pokoje?"

„Zůstaneš tady!" jeho příkazy jsou divné.

„Proč bych měla?"

„Protože jsem to řekl. A ty nebudeš odporovat!" další rozkaz.

Já jsem to dál neřešila. Lehla jsem si do postele a usnula.