VAMPÍŘI

KAPITOLA 11

„Shu, nemůžeš si jí takhle přivlastňovat!" kdyby křičel tak by to bylo v pohodě, ale on mi přitom i drtil zápěstí. „Myslíš, že sem si těch cucfleků nevšiml! Nevidíš, že má z tebe takový strach, že se bojí ti odporovat a nevnímá čas!" tak to bylo dost urážlivé i na mou stranu.

„Říká někdo, kdo jí drtí zápěstí a ani o tom neví? A navíc chci spát, takže buď zticha."

„Vyzívám tě na souboj v šipkách."

„Chceš opakovat stejnou chybu jako předtím?"

„Hajzle."

„Zajímalo by mě, jestli tentokrát Ayato nad Shuem zvítězí," o kulečník byl opřený Laito.

„Tohle se snad už někdy stalo?"

„Stalo s tvojí babičkou. Bylo to dost zajímavý. I když tenkrát do toho musel Shua přinutit Reiji. Tak co, Shu, zahraješ si. Koťátko je dobrá cena."

„Ne. Chci spát, tak mi dejte pokoj." Na ta slova ke mně Laito přišel blíž a kousl mě. Hned po něm i Ayato. Nemohla jsme se hýbat, tentokrát ne jako předtím, ale protože mě oba drželi moc pevně.

„Přestaňte oba, hned!"

„To nejde. Bylo by to k nám nespravedlivé, koťátko," zašeptal mi do ucha Laito. „Možná by ses měla začít modlit."

Někdo mě chytl a odtáhl mi od těch dvou. Táhl mě pryč z té místnosti. Zastavil se, až když jsme byli dost daleko. Konečně jsme se na něj mohla podívat, to je. „Subaru?"

„Děje se něco?"

„Ne. Jenom proč si mě zachránil?"

„Ayato i Laito si myslí, že můžou všechno. Hodně mě tím štvou."

„Jsi v pořádku? Jsi hrozně bledý i na upíra."

„To není nic, co by tě muselo zajímat," je tak chladný. Ani jednou se neusmál a má vždycky hroznou náladu.

„Asi bych už měla jít."

„Kam? Buď na tebe někde čeká Shu nebo Ayato nebo Laito. A určitě jsou všichni naštvaní, že jsem jim tě vzal. A hledá tě i Kanato, takže by sis měla dát bacha. Je to blázen."

„Tak co mám dělat?"

„To není moje věc. Dělej si, co chceš."

„Nejdřív mě varuješ, ale pak je ti všechno ukradený. Nechápu tě." Říkala jsme si spíš pro sebe než pro něj.

„Drzost nesnáším. Ale u tebe to zní, alespoň upřímně a jemně. Pojď se mnou."

„Co děláme na zahradě?"

„Chvíli bude trvat než tě najdou. A se mnou si na tebe nedovolí."

„A proč jsme teda venku?"

„Nesnáším to tam. Je tam moc upírů, kteří každého naštvou jiným způsobem."

„Nemáš rád své bratry a svůj domov?"

„Nejsou to moji bratři. Máme společného jenom otce."

„Ale i tak jsou to pokrevní příbuzní, i když jenom z jedné strany."

„Nemyslím si. A navíc, co ty víš o rodině. Žádnou pořádnou nemáš."

„Máš pravdu, nevím, co je to mít rodinu. Dokonce jsem nikdy nepoznala otce. Prarodiče prý zemřeli před mým narozením. Matka nemá žádné sourozence a sestra mého otce zemřela před rokem. Viděla jsem jí snad jenom jednou v životě, když se s mamkou hádali, kdo mě bude mít na starosti. Jediný žijící příbuzný je snad její syn, ale ten zmizel asi před pěti lety. Takže nevím, co je to rodina. I když mě mamka vychovávala, nikdy na mě neměla čas. Brala si práci i domů, aby toho udělala víc. Proto nemám pořádnou rodinu, já vlastně nemám žádnou." Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. „Subaru?"

„Mlč!" zavřela jsme oči a čekala, než v tom bude nějaký háček, ale nebyl. „Máme toho hodně společného."

PRO TENHLE OBRÁZEK JSEM SE ROZHODLA, PROTOŽE JSEM VÁS CHTĚLA TROCHU ZMÁST. MOŽNÁ SE K ŠIPKÁM JEŠTĚ DOSTANU, ALE ZATÍM NE.