Dear Diary... (cz)

#1

Pondělí:
Znáte ten pocit, když se v pondělí ráno probudíte a zjistíte, že jste prošvihli budík? Ne? Tak vás chci jen ujistit, že máte obrovskou kliku. Se štěstím já zrovna moc zkušeností nemám, proto chci jen říct, že i bez něj se dá žít!
Ale zpátky k věci... Když jsem si teda opravdu uvědomila závažnost situace, i hned jsem bez váhání vystrčila své zahřáté nohy na studenou podlahu. Moje tělo se otřáslo zimou, když jsem se celá vynořila z té teplé sauny.

Jako každé ráno začnu myslet na jídlo, i když hlad ve skutečnosti nemám, ale i přesto na to myslím. Mám mnoho důvodů a jeden z nich je, aby mě energie, kterou moc často nemívám, vydržela na celý den.
Většinou si dávám k snídani čaj s vajíčky a rohlíkem potřeným máslem (většinou). Dnes jsem si vzala do hlavy, že si dám toust. Asi to bylo z toho důvodu , že jsou od včerejšího odpoledne k dispozici u nás doma.
Odbila sedmá hodina a já jsem rychlím krokem- teda, chci říct během- běžela na autobusovou zastávku. Autobus jsem stihla jen tak tak a přišlo mi to divné, protože autobus většinou stíhám jen, když nezaspím a to se stává opravdu málo kdy. Můj náhlí optimismus v tu ránu předčila realita, ale jen kvůli tomu, že jsem vlastně doma nechala peníze na autobus. Jediná moje záchrana byla Jennifer, která stála přede mnou, jenže s Jennifer se moc nebavíme- Nikdy se nebavíme. Tak proč bych po ni chtěla peníze.. Určitě "to není" kvůli tomu, že bych musela jít tři kilometry pěšky. To je vážně ironie osudu!

7:40 - začátek školy
Opravdu jsem to nestíhala- opět. Podle mých stížností jste asi poznali, že jsem neměla dost odvahy, abych si Jennifer řekla o peníze na autobus. Dobře , tak jsem se možná nechala trochu unést, protože by mě v životě nenapadlo, jak odporně dlouhá cesta do školy to bude. No, každopádně jsem necítila nohy a každou chvíli jsem se třásla z toho, jak budu stát před učitelkou a vysvětlovat jí, proč jsem přišla o dvacet minut pozdě...

8:00 - MŮJ příchod do školy
Jemně jsem sešla schody ke dveřím do školy. Opatrně jsem si zkontrolovala na jaký zvonek to vlastně zvoním. Zazvonila jsem tedy na školníka.
Dveře zaskřípaly a otevřely se. Hned jak jsem ho spatřila, tak jsem nemohla uvěřit svým očím. Stál v nich kluk, kterého jsem nikdy předtím neviděla.
,, Ahoj. Co tak pozdě? " , řekl, když mě spatřil. Měl úsměv na obličeji a upřímně se na mě podíval.
,, Dobrý den. Vy jste nový školník?" , nejistě jsem na něj pohlédla.
On se jen až překvapivě roztomile zasmál. ,, Nee.. Jen jsem dnes poprvé nastoupil, jako učitel Hudební výchovy a Angličtiny."

Podržel mi dveře a já jsem prošla dovnitř.

,, Tak zatím.." , prohlásil. Potom už jsem jen viděla, jak kráčí do kabinetu. Pokrčila jsem nad tím rameny. Chvíli jsem cítila pocit štěstí, ale potom mi došlo, že jsem tak na začátku cesty do třídy... Samozřejmě jsem nikam jít nechtěla, ale na druhou stranu bych si dokázala, jak jsem statečná.