Dear Diary... (cz)

#12

Středa
Opět přeskočíme běžné povídání o tom, jak to mám těžké. Jaký jsem chudáček, a tak podobně. Opět byste nevěřili, co se dá stihnout, když vstanete o pár minut dřív. Jenže v mém případě se nedá stihnout vůbec nic, i když se to někdy zdá být nadějné...

9:30
Dovolila jsem si přeskočit hodinu matiky, jelikož jsme na úkor geometrie probírali novou látku.
Určitě je vám divné, že jsem ještě zdaleka nepsala nic o předmětech, který mi nejdou. Možná jsem se nechala trochu unést a dělala jsem ze sebe finalistku superstar. Proto vám to vynahradím a povím vám, jaká pohroma se stala během tělocviku. Samozřejmě jsem si hned na začátku mého "oblíbeného" předmětu , utrhla ostudu. Vážně je jen málo lidí ,kterým se při rozcvičce roztrhnou legíny uprostřed zadní části těla- ano, zadku. A nevěřili byste, že i když se mně zveřejnila jen malá dírka, stejně to každý viděl. Možná to bylo těmi neonově žlutými kalhotky, které mi svítily až do Austrálie. Určitě to nebylo k poznání, jelikož si toho lidi alespoň po zbytek hodiny moc nevšímali. Nejvíce osudným se mi však stal šplh, a že to lano bylo sakra dlouhý.. Nikdy mi šplhání nahoru vůbec nešlo ,jenže dnes díky kouzelnosti mých legínů jsem jako Superman vzlétla až ke stropu tělocvičny. Věřte mi, hezký pohled na vytlemený dav lidí, který zdola sledoval mé pozadí, to nebyl.

11:30
Dvě hodiny tělocviku s učitelkou Fraydovou , uplynuly jako voda a já se opět ládovala jídlem. Tentokrát nám školní kuchařky uvařily tvrdou rýži posypanou sýrem, k tomu prošlí salát, i přesto tomu daly prapodivný název, který se v tomto případě nedá snad použít ani pro královskou večeři o pěti chodech, natožpak pro tu naší pochoutku.

Seděla jsem u jídelního stolu se třemi zbylými místy, proto vám asi došlo, že nesedím jen s Andy.
Naproti nám u okna se ještě kabonily Jennifer s Lucy. Nic neřekly do chvíle, než jsem nabírala poslední sousto na vidličku.

Lucy se zarazila a protestansky prohlásila: ,, Ty Liso.. Víš, že nejíš francouzkou směs s pravým čerstvým salátem, ale pouze jeho protiklad?" , zažvejkala Lucy nad svým tácem s jídlem, který byl téměř nedotčený.
Věděla jsem, na co naráží. Dokonce bych s ní i souhlasila, jenže pak bych vypadala jako někdo, kdo ani neví, co právě jí.

,, Jo, ale řekni, co se tady jíst dá? A když pak celý den nic nejíš, tak je jasné, že dostaneš hlad." , snažila jsem se jí chytře setřít její vlastní mluvou... Na takové ty její chytrolínské řeči si málo kdo potrpí. Dokonce se s ní nikdo z naší třídy radši nehádá, protože ví, že ona vždycky musí mít pravdu , i kdyby to pravda nebyla.

,, Asi sis toho ještě nevšimla, ale jediná taková jsi tady ty.." , rozpřáhla nade mnou svůj nepochybný intelekt. (:D)V zápěstí jsem se rozhlédla k bílému tácu, který patřil Jennifer. Jediné, co mě napadlo bylo- fuj. Hnusí se mi takové to typy, které si nesou z domova své vlastní jídlo. Nejen, že se skládá z nízkotučného jogurtu a nízko kalorických sušenek, ale i její vychrtlá postava by si zasloužila větší obsah jídla.
Náhle se můj zrak odrazil k bílému poloprázdnému tácu, který patřil Andy.. Jediné, co Andy nesnědla byl zákusek plněný čokoládou. Vůbec nechápu, proč si rejpla do mě, neboť Andyin mozek zůstal čistý, jak její leskle bílé zuby.

,, Ale já nejsem jediná. Si slepá, nebo sis Andy nevšimla??" , pohodářsky jsem zamrkala, protože jsem si byla jistá jejím mlčením. Bohužel si ale našla větu ještě urážlivější mé osobnosti.

,, Ty to nevidíš?! Andy si to dovolit může. Ta alespoň nežere jako prase.." , pozvedla nade mnou svůj inteligentní až sprostý smysl pro humor. Bylo mi jasné, že naráží na můj vzhled.. Andy nic neřekla, nebo aby se mě zastala? To ne. Opět mě v tom nechala.
Lucy se vzápětí zvedla ze židle a přitiskla si plný tác s jídlem k hrudníku. Pokrčila nos a protestansky zamrkala.
,, Ty nejdeš Jenny?" , nečekaně se zarazila. Jennifer si beze slov vzala tác a odešly spolu.

,, Tohle fakt už přehání.." , promluvila jsem konečně po dvou minutách.

,, Možná tě jen nemá ráda... Závidí ti.." , řekla na to Andy po tisících minutách, které strávila mlčením.
Věděla jsem ,že mi Lucy v žádném případě nezávidí a snad nikdy nebude, ale nějakým způsobem to Andy zakecat musela.

,, Jsem ráda, že už ji nikdy neuvidím.." , prohlásila jsem šťastně.

,, Jo... Mně se po ni bude možná i stýskat. " , usmála se.

,, Však já ji vidím naposledy v pátek a tebe taky... Však víš, že.. "

"... Co?? Jakto, že naposledy v pátek!?" , skočila mi překvapeně do řeči, ale tentokrát neflirtovala.
Vím, že sem jí už o stěhování řekla. Jen si nechce přiznat, že mi nevěřila, proto pro jistotu dělá, že o ničem neví..

,, Však se s mamkou stěhujeme k babičce. A nedělej, že to nevíš!" , pokrčila jsem obočí.

,, Nevěděla jsem, že... Nee. Proč?!" , šílela Andy. Ovšem já to brala jako samozřejmost.

,, Prostě to tak je Andy... Budoucnost si sama vybere, jak bude pokračovat." , vstala jsem a odešla.. Andy mě následovala po mé pravici.

Každopádně jsem si byla jistá, že Andy budu hodně chybět. Ona mně míň. Postupem času na ni zapomenu, a pak už si ani nevzpomenu.. ♥