Dear Diary... (cz)

#15

Neděle:
Během dnešního rána mi bylo jasné, že mě brzo klepne.. Ráno jsem se probudila o půl desátý a jen kvůli tomu, že mě vzbudila Andy, která mi volala.. O to horší bylo zjistit, že jsem od ní měla těch zmeškaných hovorů více jak padesát.
Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, přišla do pokoje mamka.

,,Ty už si vzhůru?! Tak se obleč a vyrazíme.", usmála se.

,,Počkat.. Mami, proč si mi neřekla, že mi Andy volala..?" , zarazila jsem se.

,,Nevím, že by ti někdo volal. " , odpověděla bezvýznamně mamka.

,,Ale to si musela slyšet.. máme tenké zdi..", zamračila jsem se.

Postupně mi začínalo docházet, že je na mě naštvaná, ale nená proč.. Nic jsem ji neudělala.

,,Já za to nemůžu, že si nevstala dřív a vůbec.. Kdyby ti někdo volal, tak to uslyšíš a vzbudíš se.", řekla. Vypadalo to, jako by mi něco vyčítala.

,,Ale já byla unavená a ospalá. Většinou mám tvrdé spaní.. Ale nechci to svádět na tebe, dobře? Nic se neděje. Já za Andy dojdu ještě teď.", vstala jsem a začala rulovat spacák do vaku.

,,Jenže ty nikam nepůjdeš. Už musíme jet." , naléhala.

,,Mami.. Prosím jen na pět minut.. Prosím.."

,,..Ne. My odjíždíme." , skočila mi do řeči a odešla do kuchyně.
Nestačila jsem říct ani Ň. Ta hádka přišla opravdu brzo. Jen nechápu, proč.

O pár minut později:
Andy jsem napsala S.O.S. zprávu.. Naštěstí mě nesklamala a ještě před tím, než mě mamka násilně dovlekla do auta, jsme se objali. "Navždy sbohem" jsme si netroufli říct. Já řekla jen ,ať se má krásně, ať skládá básně. Ostatně jako vždycky bláznivé rozloučení, za které se před holkama ze třídy Andy styděla. Teď si myslím, že jí to bude chybět..., ale jen schovívavě doufám, že se nenechá strhnout davem a neskončí jako ony. A i kdyby, tak bude navždy v mých vzpomínkách jako nejlepší kamarádka, kterou jsem prvně kdy měla. ♥♡

Koonec příběhu!
You're kidding.. Jasně, že to není konec.. Ani to není konec této části.. vlastně nejsme ani v polovině, tak můžeš pokračovat ve čtení. (:D)

Mám pocit , který ani nedokážu popsat.. Vlastně ani mozek ho nemůže přijmout... Mám se těšit? Mám být sklamaná?.. Nevím, co od toho čekat.
Proto se jen radši tiše dívám z okýnka a poslouchám písničky, které mi aspoň dodávají trochu sebevědomí !

Ostatně mám téměř celý den na to, abych vám popsala lidi z naší třídy.. Sice už je nikdy nespatřím, ale mám právo si je z celého srdce, připomenout.
Začnu asi Lucy a Jennifer.. O Andy už víte dá se říct skoro vše. Ale pochybuji, že bych ji ve svém slohu NEZMÍNILA.
Možná vám to bude připadat trošku zamotané a nesmyslné, jenže život takový prostě je.

Pomatuju si, že ještě když jsme chodili do školky, tak jediná osoba, která mě ve všem podporovala, byla Lucy.. Vlastně jsme byli nejlepší kamarádky. Sdíleli jsme své vtipy, pocity a náš život.. Byli jsme prostě jen a jen spolu.. Do chvíle, kdy se nám oboum zavřeli brány před nosem, když jsme si v páté třídě podávali žádost a psali přijímačky na gympl. Jen mně se povedlo dostat se na můj vysněný gympl.. Možná si říkáte.. Ty a gympl? Jako vážně?!
Přesně tak.. Můj táta byl chytrý učitel.. Možná po něm jsem sdědila svou tvrdohlavost.. Ještě jsem to patrně dá se říct neřekla, ale mého tátu postihla rakovina. Zemřel asi před čtyřmi lety. Na gympl jsem nešla ,kvůli Lucy. Byli jsme něco jako sestry. Bylo to čistě jen moje rozhodnutí, ona mě do ničeho nenutila..
A po nástupu a zároveň přestoupení na jinou školu , můj otec( jak už jste četli) , zemřel.
Vzala jsem to dost těžce.. Řekněte, kdo by to těžce nevzal..