Dear Diary... (cz)

#17

Sobota- ráno:
Usla jsem až někdy ve dvě ráno, ale přesto tahle "chytrá" obludka musela vstát už v šest... Vzbudila mě zvědavost a touha po dobrodružství! Dobře... Tak ne.. Nějací děti , co šly kolem mýho okna, si hrály a řvaly na sebe.. Ale i tak jsem vzhůru.
Při oblékání letních šatů jsem tak trochu doufala, že ještě všichni spí... Přesně o půl sedmé jsem vyrážela z pokoje. Sice jsem se chvíli zastavila ve dveřích, protože jsem si vzpomněla, že nemám vybalené úplně všechny věci, ale i tak jsem se vzpomatovala a šla dál.. No a jelikož mám pokoj úplně až na konci chodby, tak jsem musela po špičkách dojít kolem babičky a mamky pokoje až ke schodům.
A najednou... BUM. Ester vyskočila z postele a začala škrábat na dveře mamčinýho pokoje. Slyšela mě. A samozřejmě mi nezbývalo nic jiného, než ji vzít s sebou.. Ester takhle poslední dobou spí u mámi celkem často. Netuším proč.. Buďto v noci chrápu, nebo se rozvaluju po posteli. (Což je dost pravděpodobný.)
Každopádně jsem sešla po schodech dolů a hned se mě ujal jeden maník, který mě usadil k jídelnímu stolu a nabídl nějaké občerstvení.. Ráno nejsem zvyklá na snídani a už vůbec ne na snídani od někoho.. Je to snad poprvé, že mi někdo dělá snídani.
Nakonec jsem snědla vejce i se skořábkou a vyrazila ven. Btw.: Doufám... Moc doufám, že to berete jako ironii, protože jestli ne.. Tak si mě nepřejte! (:D)
Tak znovu.. Po snídani  jsem tedy vyrazila ven a jak jinak, než k moři. Myslíte, že jsem blázen? Vy byste radši do města? Tak to máte smůlu.. je teprve ráno a venku je víc jak dvacet pět stupňů, takže tak.
Došla jsem tedy k moři a překvapilo mě, kolik lidí tam bylo...  Ale ne, že by mi to vadilo.. Spíš jsem jen pozorovala Ester, jak rychle běží do moře a jak ještě rychleji běží lidi z moře. Čirou náhodou jsem netušila, jak lidi můžou běhat z vody před tak roztomilým psem... Jenže to jsem ještě netušila, že utíkají kvůli vlně, která byla ceklem vysoká.. Nevím. Nepřemýšlela jsem o výšce. V tu chvíli jsem se nezmohla na nic jiného , než
jen s otevřenou pusou pozorovat Ester pomalu se ztrácející z dohledu.. Jenže ... nebylo to úplně nejlepší. Vlastně se mi podlomily kolena, vyjekla jsem a zabořila hlavu do stehen.. Asi jsem věděla, že je konec, ale došlo mi, že kdybych nic neudělala, do smrti bych si to neodpustila..
Musela jsem se ztěžka zvednout a se slzami v očích najít Ester. Bylo mi jedno, že mám promočené oblečení a že mě lidi budou pomlouvat..
Když už jsem se topila a myslela si, že je všechno v háji, cítila jsem , jak mě někdo nese v náručí a pokládá na zem. Potom se mi jen zamotala hlava a já upadla do bezvědomí.