Dear Diary... (cz)

#10

Pondělí
Víkend byl za mnou a já stále cítila, jak málo času mi zbývá. Nebojte je sice ráno, ale o autobus tady vůbec nejde. Vážně! A i kdyby šlo, tak mám na mysli stěhování! No dobře, tak možná nestíhám ani jedno. Strašně moc bych chtěla vrátit čas, nejlépe v obou případech...

7:40
Dorazila jsem do své třídy. Omlouvám se, že nepopisuju , jak se mi povedlo se sem dostat, ale je to tak až vtipně divné, že se za to docela i stydím.
Nebojte se.. Není to nic, co byste chtěli slyšet. Buďte v klidu.

,, Aahoj Liso..." , hrbila se smutná Andy nad svojí omluvenkou, která sloužila jako důkaz k její nepřítomnosti.

,, Já ti volala.. A ty ses neozvala ani na mou zaslanou zprávu.. Co si budeme nalhávat, bylo jich víc.  Poprvé za sto let si nepřišla do školy." , vyčítala jsem ji její vinu a v hlavě mi zůstala myšlenka: "Zrovna teď, když je to důležitý, tak nepřijdeš a tvoje -0 se změní na nešťastnou pětku" .. Jenže jsem tuhle myšlenku nepoužila. Nechtěla jsem ji rozhodit, ale z  poloviny všech smyslů v mém těle jsem cítila, jak by se mi ulevilo, kdyby jednou měla smůlu zase ona.
Sice mít v omluvných hodinách na vysvědčení pětku není hřích , ani smůla, oproti dvou trojkách z matiky a fyziky, které mám já. Andy má jen dvě dvojky z češtiny a z fyziky.. Ostatní předměty jsou u ní za jedna. Když spočítám, kolikrát ode mne opsala fráze z angličtiny, asi by si tu jedničku ani nezasloužila. Ovšem někdy se snaha, kterou máte celý rok změní na konci k horšímu. Tak tomu je speciálně u mě.

,, Liso si v pohodě?" , nakloní se ke mně Andy, když zjistím, že sedím na zemi.
Celá třída vybuchla smíchy, když uslyšela Andyinu větu. Počítala jsem s tím, že se k nim Andy přidá, jenže nepřidala. Jen seděla a celá se rozplývala nad mojí větou, ale potom, když mi řekla celý její příběh, tak se ukázala její stydlivost.

11:05
Začínala poslední hodina. Hodina, která zakončovala školu. Ovšem Andy se vůbec neusmívala. V očích měla strach, ústa dolů a srdce ji bušilo jako o závod. Všimla jsem si její upocené omluvenky, kterou držela v ruce. Před pár hodin mezi náma dvěma probíhal rozhovor, který jste nemohli slyšet. Ledaže by jste uměli číst myšlenky, jenže ani to by vám nestačilo.
Andy jsem slíbila, že to neřeknu žádnému člověku na světě, ale neříkala nic o deníku. Všimla jsem si jen slovíčka " neříkej" , ale o "nepiš" nic neříkala. Možná jsem trochu mrcha... V téhle situaci si dokonce připadám jako moje máma. Dokonce jsem byla i ráda, že jsem po ní zdědila jednu dobrou vlastnost. Velký nos, nebo dlouhé nohy by každý na mém místě mít nechtěl.
Máte pravdu, chybí mi odvaha, ale zrovna drb o Andy říct můžu bez problémů...
Andy mi začala šeptat o pátku... V její podlézavé řeči mě bez pochyby napadlo, že se její maminka opoždila a zapomněla ji vzbudit. První, co ode mě čekala, byl soucit. Toho se bohužel nedočkala. Místo toho jsem se ji smála tak, jako se smála každý den ona mně.
Ale zpět k tématu...
Andy hodila její mamka do školy, ale ona se bála, že ji ve škole něco udělají, a nebo si dokonce myslela, že ji ze školy vyhodí, proto se na místo toho odebrala poblíž do parku a své mámě lhala.
Potom mi bylo jasný, že měla doma průšvih. Ale proč se klepe hrůzou před fyzickou? A pak mi to došlo..
Poslední hodina+fyzika=naše třídní.. Ještě, že počítat umím! Hlavou mi proletěl jeden obrovský meteorit , který mi probudil můj chvíli zaprášený mozek.
{Došlo vám to taky? Ne? Tak byste mi měli zatleskat, protože někdy trvá třeba půl hodiny, než mi to dojde..}

,, Ty si to mámě neřekla, viď?" , usmála jsem se na ni, protože tohle byl zatím jediný průšvih, který spáchala.

{Teď už vám to asi došlo, ne? }

Andy šla v pátek za školu, a protože o tom vím jen já, tak si připadám jako nějaká herečka, která předstírá lítost. Nejsem žádný andílek, který vyhoví každému přání , ale mám srdce. Srdce, které láskyplně bije za každého člověka, na kterém mi záleží.