Život znuděné čtrnáctky

Kapitola VII.

Druhý den ráno ve škole, když jsem si sedala vedle Bruna, podtáhl mi židli. Blbec... Sedřela jsem si záda a měla jsem tam červený pruh. Ale odpustila jsem mu to. I když to bolelo jako něco.
Na odpoledne jsem se domluvila s Betty, že půjdeme ven.
Zase jsme si sedly u rybníka. Všechno jsem Betty řekla, a ona jen zírala s otevřenou pusou.
Když jsem jí řekla o té židli co mi dneska Bruno udělal, začala se smát.
Mě to zas tak vtipné nepřišlo.
Najednou mi začal zvonit mobil. Byla to mamka.
„Ahoj Veroniko, pojď domů, pojedeme k babičce. " řekla mi.
„Jo, už jdu mami. " krátce jsem odpověděla a ukončila hovor.
Rychle jsme se s Betty rozloučily a utíkala jsem domů.
Když jsem přišla domů, mamka mi řekla že budu mít prodloužený víkend. Od zítřka (středy) až do neděle. Do té doby prý budeme u babičky v zapadákově. Ach jo...
Napsala jsem to Betty.
Vše už bylo připravené, tak jsem si skočila do pokoje pro menší sportovní tašku, dala jsem si do ní věci a šla jsem to dat do auta.
Když jsme byli tak v polovině cesty, skočili jsme si na benzínku pro menší občerstvení. Vybrala jsem si jahodové calippo. Nejlepší zmrzlina.
Když jsme dorazili k babičce (byla to ta druhá, ne tu co jsme potkaly v autobusu) , vyndali jsme si všechny věci a já jsem šla ven. Naštěstí jsem si s sebou vzala svůj PennyBoard. Byl fialový s růžovými kolečky. Na sebe jsem si vzala kytičkované šaty.
Dojela jsem na "náměstí" ,sedla si na lavičku a koukla se do aplikace Google maps. Vybrala jsem si trasu.
Byla dlouhá asi tři kilometry tam a tři zpět. Šest kilometrů není nejmíň.
Když jsem přijela zpět k babičce, byla akorát večeře. Byly zapečené brambory. Nemusím je, ale sním je.
Potom jsem se šla umýt a následně do mého podkrovního pokoje. Po levé ruce od dveří byla malá televizka s vybouleným displejem. Vedle byl roh, a na další stěně následovalo okno, a pak postel. Na druhé straně bylo už jen několik starých skříní.
Zalezla jsem si pod teplou peřinu a četla si. Za nějakou dobu jsem usnula.
Uprostřed noci, asi v jednu hodinu, jsem se vzbudila, jako bych slyšela někoho jít po schodech nahoru. Bylo mi to divné, protože nahoře jsem spala jen já. Nikdo jiný. Neřešila jsem to.
Když jsem zase začala usínat, slyšela jsem zřetelný zvuk kroků po schodech. Ani ne za pár vteřin mi někdo zaklepal na dveře.
Mamka.
Sedla si ke mně na postel a řekla mi:
„Babička... Právě umřela."
Zmocnil se mě ten ledový pocit. Naskočila mi husí kůže. Začala jsem se bát. Netrvalo dlouho, a přijela záchranka. Pozdě. Babička prý měla infarkt.
Tu noc už jsem neusnula.
Jelikož věřím na duchy, bála jsem se. Bála jsem se že se babička vrátí a bude nás tam strašit, nebo tak.
Prostě takový blbý pocit.