Život znuděné čtrnáctky

Kapitola VIII.

Druhý den ráno, když jsem se "vzbudila" pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Chtěla jsem pryč. Pryč z místa kde umřel člověk, ještě k tomu ten, kterého jsem měla ráda. Mamka mi řekla že mě odveze zpět domů. Učinila tomu tak.
Do školy jsem ten den už nešla. Byla jsem nesvá a vynervovaná. Celé dopoledne jsem si četla.
Pak jsem si zapla notebook a šla koukat na nové videa od YouTuberů.
Pořád jsem se nerozhodla, jestli začít natáčet.
Když bylo asi půl třetí, zazvonil mi telefon. Bruno. Co asi chce?
„Ahoj Veru, co se stalo, že jsi nebyla ve škole? "ozvalo se z telefonu.
„Bylo mi blbě. Zítra už bych snad měla jít do školy. " zalhala jsem.
„Ok. Chceš přinést úkoly?" zeptal se mě.
„To bys byl hodnej. Nevadilo by ti to? "
„Ne. Za půl hodiny jsem u tebe. Zatím ahoj. " řekl nakonec.
Za necelou půl hodinu zazvonil zvonek.
Šla jsem Brunovi otevřít dolů dveře.
Když jsme se přivítali, objal mě.
Vešli jsme do mého pokoje.
Bruno si sedl ke mě na postel.
Vyndal z jeho vaku na zádech učebnice a sešity, a vyskládal mi je na stůl.
Sedl si ke mně na postel, a začal mi povídat co všechno se stalo a nestalo.
Řekla jsem mu že zítra snad půjdu do školy.
Dal mi pusu, a řekl mi že mě opravdu moc miluje.
Pohladil mě ve vlasech a dal mi pusu.
Zase jsem měla pocit že mám mraveniště v břiše.
Lehla jsem si na Brunovo břicho. Bruno mi chtěl rozepnout kalhoty. Nechala jsem ho. Líbil se mi ten pocit. Začal mě hladit po stehnech. Myslela jsem že se zblázním.
Bruno se mě zeptal jestli jsem panna. Odpověděla jsem že jsem. Zeptal se mě jestli o panenství chci přijít. Přemýšlela jsem. Nevěděla jsem jestli říct ano, či ne.
„Ano." neudržela jsem se.
Srdce mi bušilo.
Začal mě hladit po břiše. I níž.
...
Po jedenácti minutách jsem nebyla panna. Hlavně se to nesmí nikdo dozvědět, protože by to byl průšvih.
A ne malý.
Nevěděla jsem jestli to mám nebo nemám říct Betty.
Nó nic. Vrátím se do reálu.
Když Bruno odešel. Zavolala jsem to Betty.