Život znuděné čtrnáctky

Kapitola VI.

Když jsem se druhý den ráno vzbudila, byla jsem výjimečně vyspalá. Vstala jsem z postele, vzala si v kuchyni muffin a kakao a šla do pokoje. Mezi tím jsem si vybírala co si vezmu na sebe. Vybrala jsem si černé, roztrhané džíny, ten nový proužkovaný modro-bílý croptop a k tomu moje oblíbené černé Vansky. Došla jsem si vyčistit zuby, učesat se a jemně se namalovat.
Cestou ke vchodovým dveřím jsem odnesla do kuchyně hrneček od kakaa.
Do školy jsem přišla později než bylo u mě normální, protože jsem se cestou do školy stavila v obchodě pro svačinu.
Bylo 7:49 a já si právě sedala k Brunovi, do naší lavice.
Bruno mi řekl jen „Ahoj. ”
Já mu na to taky řekla jen “Ahoj.”
Bruno se najednou v půlce hodiny otočil na mě a začal si se mnou povídat. Tak jsme si povídali.
Domluvili jsme se že odpoledne půjdeme ke mně. Trošku jsem se toho bála.
Rodiče naštěstí ani jeden nebyli doma, máma je na pracovní cestě v Německu, táta má odpolední, takže se vrací až v deset večer. A moje starší sestra Lili přespává u jejího přítele George.
Když jsem slyšela zvonek, šla jsem dolů odemknout.
Byl to jak jinak než Bruno.
Když jsme si sedli na postel u mě v pokoji, Bruno mi řekl že se poprvé do někoho takhle moc zamiloval.
Já popravdě možná taky. Popravdě jsem s ním nechtěla být jen kamarádka. Chtěla jsem s ním chodit, jen jsem na tu otázku neměla dost odvahy.
„Chtěl bych ti něco říct. ”řekl mi Bruno.
„Povídej. ” řekla jsem mu.
„Kdybych se tě zeptal, jestli se mnou budeš chodit, co by jsi mi řekla? “zeptal se.
Srdce si začalo bušit jako o závod...
„Třikrát ano. ” odpověděla jsem mu.
„Budeš se mnou chodit? ” zeptal se mě. „Jo.” odpověděla jsem.
Lehli jsme si na postel a začali se zase líbat. Jednou rukou mě Bruno hladil po vlasech, a druhou mi sahal na zadek. Nechala jsem ho.
Jeho rty uměly líbat nejlíp, jak jen si dokážu představit. Měla jsem nejméně milion mravenců v břiše. Bylo to tak dokonalé.
Bruno mi zajel jednou rukou pod triko a snažil se mi rozepnout podprsenku. Já se začala smát protože mu to nešlo. Nechal toho a začal mi ukazováčkem a prostředníkem chodit jakoby nohama po břiše. Strašně to lechtalo. Najednou mi cinkl Messenger se zprávou... Myslela jsem že toho kdo mi píše zabiju... Vstala jsem a šla si zprávu přečíst. Paul. Jestli nechci jít ven, že mi prý všechno vysvětlí... Zprávu jsem označila jako nepřečtenou a mobil položila.
Bylo 17:22.
Po chvíli Bruno odešel domů.
Bez Bruna jsem byla jako duše bez těla.