Život znuděné čtrnáctky

Kapitola XVII.

Sobota:
Tak zítra už odjíždíme. Nevím jestli bohužel, nebo naštěstí. Je to tak půl na půl.
Jak jsem tam o Brunovi přemýšlela, je dobře, že nás učitelka rozsadila. Akorát by jsme se možná pohádali.
Paul se mi už naštěstí vytratil z mysli, takže jsem o něm nepřemýšlela. Ale teď je na jeho místě Bruno. Pff...
Po snídani jsem si dala na hromádku věci, které už určitě nebudu potřebovat, a následně je naskládala na dno kufru. Ale ještě před tím jsem si na sebe vzala tílko a kraťasy. Chtělo se mi čurat, ale na záchodě v pokoji byla Ellen. Tak jsem šla na záchody na chodbě. Cestou jsem potkala Chloe a Jess. Stály ve dveřích jejich pokoje a nejspíš pomlouvaly. Ty dvě snad nemají nic jiného na práci. Prošla jsem okolo nic a falešně se usmála.
Ty dvě slípky mi úsměv opětovaly.
Když jsem byla o několik metrů dál, začaly se smát, a zalezly do pokoje. Konečně.
Cvak. Cvakla klika od pokoje kluků.
Vylezl z nich Nathan, a stoupl si mi do cesty. Když jsem k němu došla, zastavil mě, a řekl: „Musim ti něco říct... "
Trošku jsem se obávala. „Vydrží to aspoň chvilku? Chce se mi strašně čurat. "
„Dobře. Nebudu ti to říkat, teď jsem se rozhodl." poklepala jsem si na čelo, a pokračovala na zachod.
Když jsem se vrátila na pokoj, Andy mi řekla že tu byl Nathan, a něco mi tu nechal. Dala mi obálku s papírem.
Začala jsem si číst.
Ahoj Veru.
Sice nevím kdy se tenhle papírek k tobě dostane, ale musím ti to sdělit. Možná jsi si všimla že se bavim s Brunem. A taky vím, že jsi s ním chodila. Váš "vztah" byla jen zástěrka. Přemluvil jsem Bruna, aby zjistil, jestli jsi už "zralá" na vážnější vztah. Bruno tě nemiloval. Já jsem ho poprosil, sám jsem se styděl. Už to nemůžu dál vydržet. Miluju tě. Možná mě máš za sraba, ale nedokážu ti to říct do očí, stydím se.
Tvůj Nathan 💕.
_________________________
Konec.
Tohle už nejde dál. Končím. Šla jsem k oknu, a skočila. Slyšela jsem jen Andy, jak ječí.