Život znuděné čtrnáctky

Kapitola XVIII. - z pohledu Andy

Někdo zaťukal.
„Dále." vyzvala jsem anonyma ke vstupu do pokoje. Je to Nathan..
Co asi chce, problesklo se mi hlavou.
„Je tu Verča? Něco pro ni mám. "
zeptal se mě.
„Ne, není. Šla na záchod." odvětila jsem.
Dal mi do ruky obálku se slovy:
„Nekoukej dovnitř prosím. Až Veronika přijde, tak ji to prosím dej přečíst. Díky."
A odešel.
Sice mě strašně zajímalo co v tom je, ale nejsem mrcha.
Mezitím Nathan odešel.
Když po chvíli přišla Veronika, dala jsem jí to.
Sedla si na postel. Viděla jsem že se nejspíš zachvěla. Pak asi dostala výbuch agrese.
Něvěděla co dělá. Jako pokaždé když se naštve. Zvedla se z postele, a šla k oknu. Něvěděla jsem sice co udělá, ale to co udělala jsem čekala ze všeho nejmíň.
Otevřela okno, a skočila ven!
Začala jsem ječet.
Dopadla na kamení, asi z deseti metrů.
Ječela jsem čím dál tím víc intenzivněji. Do pokoje vletěla učitelka. Zpanikařila, a utíkala pro telefon.
Snad není Veronika mrtvá.