Život znuděné čtrnáctky

Kapitola XVI.

Pátek:
Tak ještě dva dny. Pak už pojedem domů.
Když jsme dopoledne o programu pracovali po skupinkách (na tak jak jsme byli rozděleni), a vymýšleli jsme básničky, byla jsem s holkama z pokoje. Moc mě to nebavilo, ale přežít se to dalo. Ale i tak jsem byla celá znuděná, protože mi došly data. Ta včerejší nálada mě pořád neopustila.
Měla jsem sto chutí se zabalit do peřiny a číst si, nebo spát.
Hrála jsem na mobilu nějaké hry, ale fakt mě to totálně nebavilo. A básničku se mi dělat taky nechtělo. Šla jsem na Brunem. Když jsem vešla k němu do pokoje, ležel na posteli a byl na mobilu. Potichu jsem se vplížila, protože vnímal jen mobil. Když už jsem se v kleče opírala o jeho postel, tleskla jsem mu za hlavou.
Strašně sebou trhl, a já se začala nahlas smát. Po chvíli jsem se přestala smát, a Bruno na mě poznal že nemám moc dobrou náladu. Objal mě a dal mi pusu na čelo.
„Musim ti něco říct. " řekl mi po chvíli Bruno. Než jsem cokoliv stihla říct, mluvil dál.
„Mám takový divný pocit, že už tě tak moc nemiluju jako na začátku našeho vztahu. "
Jen jsem seděla, koukala a nevěděla co říct.
„Beru tě spíš už jen jako kamarádku."
dopověděl.
Začaly se mi v očích pomalu spouštět slzy, a nemohla jsem je zastavit. Pomalu jsem začínala plakat. Snažila jsem se to skrýt, ale nešlo to. Bruno ten pláč ignoroval. Najednou mi přišel jako normální kluk. Bezohledný a bezcitný. Hmm... Tak zase nic.
Už jsem si začala myslet že jsem našla nekho kdo mě bude milovat. Ne, to prostě jen já miluju tak, že pak nemůžu přestat. Chtělo se mi brečet čím dál tím víc. Zabořila jsem se hlavou do polštáře. Nakonec jsem se zvedla zrovna ve chvíli kdy to nečekal, a utekla jsem ke mě do pokoje na zachod, kde jsem brečela. Po chvíli mě ale začaly hledat holky. Když jsem jim odemkla dveře, uviděly mě, poznaly že jsem brečela. Řekla jsem jim aby to neřešily. Jedinou Andy zajímal důvod. Řekla jsem jí to.
A na konci jsem dodala:
„Ještě mi zbývá, abych se nebavila s tebou a Betty."
Andy se tomu zasmála a řekla:
„My dvě se nikdy nepohádáme!" a objala mě.
Spustily se mi slzy. Tentokrát štěstím, a radostí že mám Andy. To je tak skvělý člověk.
Když jsem si otřela oči, a vysmrkala se, šla jsem zavolat Betty.
Něvěděla co mi říct. Tak jen řekla:
„Hmm...To bude dobrý."
„Snad jo..." odpověděla jsem.
Betty pak zavěsila.
Od nejlepší kamarádky bych čekala jinou reakci...
Ale ať si říká co chce.
Hlavně že já ji utěšuju při všem. Skoro.
Nechala jsem si zapnutá data. Kdyby se se mnou náhodou ještě někdo chtěl přestat bavit.
Zase jsem se dostala do té nálady jako včera, nebo předevčírem.
Achjoooo.
Zase jsem měla na krajíčku slzy.
Musela jsem ještě jednou obejmout Andy. Když viděla že skoro brečím řekla:
„Už neplač. Jakmile tě vidím brečet, tak se chce brečet i mě."
Po chvíli jsme se rozbrečely obě dvě.
A potom jsme se tomu začaly smát.
Už abych byla dospělá, a neměla tyhle starosti, ale musela se starat o děti, které budu mít s manželem co mě bude milovat.