Noční hra..

1. Musím vypadnout

NINA
Jmenuju se Nina.
Když mi bylo 15 let a pomalu se začínaly řešit rychle se blížící letní prázdniny, rodiče mi řekli, že už jsem moc stará na můj oblíbený tábor, který jsem každoročně navštěvovala už od třetí třídy.
Již odmalička jsem jezdila každé prázdniny na letní tábor a když jsem po dvou neúspěšných letech v první a druhé třídě narazila společně s mojí nejlepší kamarádkou Leou na Brette camp nechtěly jsme už slyšet o žádném jiném táboře...

Pro tento rok jsem si tedy začala hledat nový, protože prázdniny bez tábora jsem si neuměla po tolika letech představit.
Po několika hodinách neúspěšného hledání na internetových stránkách nejrůznějších agentur zařizujících dětské letní tábory jsem myslela, že jsem tento rok naprosto odepsaná. Nemůžu úplně říct, že jsem nějaký ten tábor, kde berou i náctileté nenašla, ale nic z toho nebylo to pravé ořechové co jsem zvlášť po tomto školním roce potřebovala..

Spousta lidí by se se mnou asi hádalo. Kdo by taky řekl, že ukončení základní školy může být nějaké hrozné, nebo snad ne ?? Kdo má zasebou asi pochopí.. Od všech starších kamarádů, sourozenců a lidí okolo sebe jsme slyšeli jenom jak to bude ten nejlepší rok, jak nebudeme nic moc dělat. Ale řeknu vám narovinu, stačí jedna letní tragédie a zhroutí se vám, nebo teda alespoň mně, celý svět. Pro mě to byl ten nejhorší školní rok že všech. K němu se ale ještě dostaneme..

Pomalu, jsem začínala pátrat na internetových portálech po nějaké slušné brigádě, aby jsem aspoň přes den nemusela sedět doma a utápět se ve vlastním smutku a stesku po ní..

Už ani nevím co to bylo za den, kolik dní zbývalo do školního posledního zvonění, ale v naší schránce se objevil leták na tábor zvaný Westside Camp. Přečetla jsem si ho a řekla jsem si, že přesně takový tábor hledám. Něco úplně mimo civilizaci, bez elektřiny, teplé vody, prostě a jednoduše odstřižená od všech okolo. Vyčistit si hlavu,urovnat si své priority a myšlenky. Na chvíli se odprostit od všech těch litujících pohledů, které trvají už skoro rok. Na 14 dní se zase stát malým dítětem závislým na ostatních okolo sebe a ne na sobě, jak už to v tomto věku bývá. Mít jen ty bezstarostné dva týdny, to je přesně to co potřebuju. Navíc jsem o tomhle táboře už slyšela, ale za boha jsem si nemohla vybavit co, kdy a kde. To bude asi z těch prášku na úzkost, pomyslela jsem si. Často z nich mám vzpomínky úplně v mlze..

Byla jsem rozhodnutá že na Westside camp pojedu, a tak jsem řekla rodičům, ať pošlou přihlášku. Bylo mi divné,že proti tomu nic nemají. Od Leiny nehody mě střežili ve dne v noci. Nikam mě nepouštěli. Nebylo dne, kdy bych mohla na chvíli zapomenout a na chvíli se přestat trápit. Denně se chovali tak strašně jinak, že zapomenout nešlo. Taky ji měli rádi..

Máma mi několikrát říkala ať tu nástěnku sundám, že to pro mě bude lepší, ale já nechtěla. Lea byla moje nejlepší kamarádka a tak jsem neviděla důvod proč ji zavrhovat, nebavit se o ní a nemít v pokoji nástěnku s našimi společnými fotkami.
Bylo přesně 15.7. 2015 a měla jsem třinácté narozeniny, vzpomínám se slzami v očích. Zrovna jsme se probudily v našem permanentně neuklizeném stanu číslo 9. Venku bylo tak krásné počasí jako ještě žádný den pobytu ! Lea měla už od rána ve tváři šibalský a netrpělivý úsměv zároveň. Neměla jsem ani nejmenší tušení co má za lubem. Vždycky byla tajnůstkářská. Když po snídani vytáhla z kufru dárek v krásném květinovém balícím papíru, ovázaný velkou červenou stuhou, překvapením jsem začala skákat.
Až teď mi dochází, že jsem v tu chvíli musela vypadat hrozně komicky. Lea mi každoročně popřála tak jako nikdo. Ještě doteď vím přesně co mi tenkrát zarecitovala :

,, Žila byla malá víla a jako ty Ninuško byla roztomilá "..

Pak následovalo to nejkrásnější kamarádské obětí, ale ještě předtím mi dala Lea na hlavu ručně pletený věneček z kopretin.
,,Každá víla je rozkvetlá taky díky němu" ,tak abychom ti nekřivdili, pošeptala mi tenkrát do ucha.
V balícím papíru se skrývala právě ta nástěnka, plná těch nejkrásnějších fotek, které jsme spolu měli. Všechny naše zážitky a blbosti hezky pospolu na korkové nástěnce ozdobené malými barevnými motýli a květinami. Myslím, že by ji nikdo nevyhodil nebo neuložil na místo, kde by nebyla vidět. To jen moje máma..

Pokud jste to dočetli až sem, tak doufám, že vás příběh alespoň trochu zaujal 😊🍀. Zítra hodlám vydat další část 💫. Omluvte špatnou interpunkci a celkově hrubky. Dej si příběh do "knihovny", sledujte✌️, komentujte, hvězdičkujte ⭐ Otázky do komentářů ⬇️❤️