Noční hra..

7. Kamzík na rovince - první část

Když se rozhlédnu kolem sebe je tu něco kolem 30ti dětí a asi pět vedoucích, pokud se teda nepletu, když jsem ten levnej kompas. Dva vedoucí stojí u předních dveří autobusu. Myslím, že jeden se jmenuje Pavel a druhý Kuba. V rychlosti se nám představili, když četli jmenný seznam s letošními účastníky.

,, Tak, je to tady Nino. " Začal pomalu táta.
,, Buď v klidu tati, všechno to zvládnu. "
,, Já vím, stejně jsem ale nervózní.."
,, Už půjdu, ať se mi tady ještě nerozbrečíš. " Řekla jsem posměšně.
,, Dobře, užij si to a žádné blbosti. "
,, Jasně tati, nejsem malá. "

Obejmu tátu a dám mu pusu na tvář. Pak už se otočím a kráčím směrem k prvním autobusovým dveřím, aby jsem si našla nějaké vhodné místo a hlavně člověka se kterým strávím dvouhodinovou cestu.

Kuba
Stojím na srazu a čekám kolik kluků a holek letos pojede, když si všimnu nevýrazné brunetky v teplákách. Stojí kousek ode mě. Podle muže stojícího vedle ní soudím, že je to její otec.
Ona sama nevypadá moc nadšeně že tu je a moc mi sem nezapadá. Objímá svého otce, pravděpodobně se loučí, takže za chvíli budu mít příležitost se s ní i seznámit..

Rozhovor NINA + KUBA

,, Jméno ? "
,, Nina Kellnerová. " Představím se jednomu z vedoucích stojícímu u dveří s jmenným seznamen v ruce.
,, Já jsem Kuba. Poprvé na Westside campu ? "
,, Ano je to tak poznat ? "
,, No vypadáš tak. Nervózní jak kamzík na rovince. "
,, Aha.., no tak já už půjdu do autobusu jo ? "
,, Jasně, v průběhu tábora si určitě ještě popovídáme. "

NINA
Nastoupím do autobusu a všimnu si, že je tu hrozně málo lidí v mém věku. Trošku mě to vyděsí, protože představa, že budu trávit čtrnáct dní s partou malých dětí se mi vůbec nezamlouvá. Autobus je vepředu už plně obsazený. Předpokládám, že je to kvůli tomu, že se malým dětem dělá často špatně, ale stejně mě to mile překvapuje jelikož to vždycky bývá přesně naopak. Jdu proto do zadní části autobusu a sednu si na prázdnou dvousedačku na sedadlo k oknu. Koukám z okna na zástup netrpělivě přešlapujích rodičů. Na některých je vidět, že už jen čekají až jejich děti odjedou a oni budou mít na čtrnáct dní klid a na jiných zas jak je loučení citově zasáhlo a neúprostně mávají a posílají miliony vzdušných polibků. Z poza rohu přijede černé nablýskané auto pro mě neznámé značky. Děti vepředu pokřikují jeden na druhého něco o Audi, takže usoudím, že se o ní také nejspíš jedná. Chvilku přemýšlím, jestli si šofér náhodou nespletl cestu, protože řekněme si narovinu, kdo z výše postavených rodin by jezdil na takhle zastaralý tábor ?! Z auta vylezou dvě postavy zhruba mého věku. Přes sluníčko vidím jen siluety postav, ale i tak můžu usoudit že se jisto jistě jedná o kluka a holku. Asi sourozenci. Jejich šofér vyndá z kufru dvě identické sportovní tašky na kolečkách a doveze je k nedočkavému autobusákovi, který netrpělivě stojí u zavazadlového prostoru. Pak se vrátí k autu zavře kufr a velmi jednoduše se rozloučí z onou dívkou a klukem. Nasedne zpět do auta a je pryč. Kluk z holkou jen mávnou na Kubu stojícího u prvních dveří a pozdraví se s ostatními vedoucími. Evidentně už tu několikrát byli, když se takhle znají se všemi vedoucími. Oba se protlačí kolem neustupujících rodičů a jdou rovnou do druhých dveří. Tudíž automaticky do zadní části autobusu...

Pokud jste to dočetli až sem, tak doufám, že vás příběh pořád baví 😊🍀. Zítra hodlám vydat druhou část Kamzíka na rovince 💫. Omluvte špatnou interpunkci a celkově hrubky. Dej si příběh do "knihovny", sledujte✌️, komentujte, hvězdičkujte ⭐ Otázky do komentářů ⬇️❤️