A je to tady. Už jsem myslela, že se toho tábora snad nedočkám. Je sobota 9. července 08:00. Poslední dva týdny jsem přežila už jen tak tak. Poslední zvonění dopadlo až překvapivě dobře. Všichni byli načesaní, krásně oblečení pro rodiče a učitele určitě krásný pohled. I já se na ten "velký" den poměrně zlidštila. Po dlouhé době jsem zase použila nějakou tu kosmetiku, takže když jsem se na sebe podívala do zrcadla koukal na mě z něj úplně jiný člověk. Vždycky jsem obdivovala lidi, co dokážou mít víc tváří. Doma, v práci, v rodině. Tam všude mají někdy až neuvěřitelné problémy. Pak stačí jen pěkný make - up, oblek, nebo hezké auto. Když pak vidíte takového člověka na ulici nenapadlo by vás, že zrovna on právě ztratil práci, nebo že ta žena doma zažívá domácí násilí. Lidé jsou jako pomeranč,mandarinka nebo třeba banán. Až když oloupete slupku, tak zjistíte co je vevnitř. To samé platí i o oblečení a make-upu. Až když ho sundáte, nebo v tomto případě odlíčíte, uvidíte všechny ty modřiny a zhmožděniny. I já jsem v tomto případě musela zlepšit mé herecké schopnosti. Přetvařování není jen tak. Mě to stálo celých pět minut u zrcadla v koupelně. S klidem ale můžu říct, že je rozhodně lepší se párkrát usmát, než být celou dobu kus ledu neprojevující žádné pocity a na všechno reagovat stejně.
Dneska jsem až překvapivě dobře spala. Když tak přemýšlím, tak přesně za tři hodiny už budu stát na parkovišti s kufrem v ruce. Krásný pocit. Možná bych si už měla pomalu dobalit ten kufr. Na seznamu mi schází odškrtnout ještě asi dvě políčka. Jedno z nich jsou OBLÍBENÉ VĚCI. V poslední době jsem snad žádnou ze svých oblíbených věcí nedělala, takže mi chvilku zabere jen samotné přemýšlení o tom, co mám vlastně oblíbené. Nakonec přibalím do kufru ještě pár fotek z nástěnky a malou plyšovou želvu.
S Leou jsme ji měly stejnou. Když nám bylo dvanáct, jeli jsme společně s Leou a našimi rodiči do Itálie. Vzpomínám, že jsme si to tam společně moc užili. Poslední den jsme si jako symbol přátelství koupily každá tuhle plyšovou želvu.
Možná vám to přijde jako paradox. Chci na Leu víceméně "zapomenout", ale beru si s sebou naše společné fotky a plyšáka, který mi jí bude připomínat. Už teď vím, že bych si neodpustila, kdybych to nechala doma. S Leou jsme na tábory vždycky jezdily spolu, už jenom z toho důvodu musím mít její malý kousek ssebou. V neposlední řadě si vzpomenu na malou snežítkovou kouli z Mnichova. Uvnitř je naše společná fotka. Mám ji na nočním stolku. Moc se mi líbila a když mi ji Lea tajně koupila, byla jsem v tu chvíli asi ta nejšťastnější třináctiletá holka na světě.
Projedu očima celý seznam a zjistím, že je na konci seznamu opravdu ještě jedno neodškrtnuté políčko. Když ho v rychlosti přečtu očima, musím se smát. Je u něho napsáno : A nakonec si ssebou nezapomeňte zabalit dobrou náladu ◻
Jsem z toho úplně hotová. Začnu se sarkasticky smát, ale jenom chvíli, aby nepřišel někdo z rodičů. Jak je znám nikam by mě nakonec nepustili. Smála jsem se totiž už hodně dávno. Určitě by to brali jako náznak nějaké psychické poruchy se sklonem k zbláznění a nakonec sebevraždě..
V hlavě se mi připomene ten poslední vtipný bod seznamu. Dobrou náladu ?? To určitě. Vezmu seznam, zmuchlám ho a hodím ho do koše i s nezaškrtnutým políčkem...
Doufám, že jste už zvědaví jaké to bude na táboře 🎉. Dneska možná vydám ještě další "kapitolku"💞. Uvidím jak na tom budu časově ☺️.Omluvte špatnou interpunkci a celkově hrubky. Dej si příběh do "knihovny", sledujte✌️, komentujte, hvězdičkujte ⭐ Otázky do komentářů ⬇️❤️
ČTEŠ
Noční hra..
Mystery / ThrillerNina, patnáct let stará dívka se již přes rok vzpamatovává ze smrti své nejlepší kamarádky Lei. Léto si neumí představit bez táboru, ale co přesně skrývá zvláštní vedoucí ? A dělá všechnu hrůzu na táboře vlastně on ? Jak to tenkrát bylo s Leou ?? De...
