Annabeth Raddle II. - druhý rok v Bradavicích

11. Trest a sen

Pohled třetí osoby :

Annabeth vyšla ze společenské místnosti a zamířila do kabinetu profesorky Obrany proti černé magii, kde měla mít trest. Pitomá ropucha, pomyslela si, když stoupala po schodech nahoru. Třikrát zaklepala na dřevěné dveře a čekala, až ji profesorka vyzve. Po tichém ,,dále" otevřela dveře a vešla dovnitř. Okamžitě se jí chtělo zvracet. Celý kabinet byl v růžové barvě a vonělo to tam nesnesitelně sladkou vůní. Bojovala s nutkáním zacpat si nos a použít kouzlo Pulírexo. Třeba by ten zápach odstranilo. Před jejím stolem stály dva stolky s židlemi. U jednoho seděl Harry.

,,Dobrý večer, paní profesorko," pozdravila zdvořile a zavřela za sebou dveře.

,,Posaďte se ke druhému stolu. Dnes mi za trest něco napíšete." Annabeth přešla ke stolku a sedla si. Před ní byl položený papír a brk.

,,Oba dva mi teď napíšete větu : Nemám vykládat lži," řekla a napila se ze svého hrníčku.

,,Ano a kolikrát?" zeptal se klidně Harry.

,,Řekněme, dokud si to doopravdy nevštípíte," odpověděla  a usmála se. Byl to ten samý falešní úsměv. Nejspíš se neumí normálně usmát, pomyslela si Annabeth. Raději si vzala do ruky pero a začala psát. 

Jakmile větu dopsala po třetí, ucítila na levé ruce štípání. Odložila pero, aby se poškrábala. Hřbet ruky měla načervenalý, přestože se ještě nepoškrábala. Hodila to za hlavu a pokračovala v psaní dál. Napsala dalších pět vet, když štípání přešlo na pálení a ukrutnou bolest. Znovu se podívala na svou ruku. Teď už nebyla jen červená, nýbrž se na ní objevili řezné rány. Byly vytvarované do písmen a tvořily větu ,,Nemám vykládat lži". Sundala ruku ze stolku a dala si ji do klína. Ohlédla se na Harryho. Ten měl ruku stále na stole a na stejném místě měl taky něco vyřezané. Bolestivě zatínal ruku v pěst a zase zpátky.

,,To by pro dnešek stačilo," přerušila je profesorka. Annabeth téměř brk odhodila. Stoupla si a změřila si Umbridgeovou pohledem. Kdyby mohl pohled zabíjet, byla by na místě mrtvá.

Profesorce se na tváři objevil úšklebek. Annabeth jí chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. Nechtěla dávat profesorce další záminku, aby ji dál týrala.

Jen se sladce usmála a řekla : ,,Přeji krásně prožitý zbytek večera, paní profesorko." Bylo vidět, jak to Umbridgeovou štve. Annabeth se vítězně usmála a vydala se pryč z kabinetu. Jakmile se za Harry zavřely dveře, co nejrychleji se dostala do druhé chodby.

,,Kráva jedna pitomá!" zanadávala potichu dívka, aby ji nikdo, kromě Harryho, neslyšel. ,,Tohle si dovolit nemůže!" vyjekla a stáhla obličej do bolestné grimasy.

,,Neměla by, ale ona si myslí opak," přitakal Harry.

,,Ropucha jedna. Nejraději bych jí ten falešný úsměv rozmlátila." Představa té ropuchy s rozmláceným obličejem jí poskytovala jakousi nesmírnou radost. Musela se sama pro sebe usmát.

,,Tak já jdu. Měj se," řekla nakonec a zamířila do sklepení, kde se nacházela její společenka. Vyslovila heslo a vešla dovnitř. Jelikož byl pátek, většina lidí byla právě tady. Jakmile zahlédla bílou kštici vlasů, okamžitě se za ní vydala. Seděl na pohovce u krbu, jako vždy, když se nacházel ve společence. Normálně by se ho pokusila vyděsit, teď na to neměla ani pomyšlení. Jenom si vedle něj sedla.

,,Jak to šlo?" zeptal se okamžitě. Místo odpovědi mu ukázala ruku. Draco vytřeštil oči. ,,To ti udělala?!" vyjekl a chytil její ruku. Annabeth sykla bolestí. Nechtěně se dotkl místa, kde bylo jedno písmeno vyryto.