Annabeth Raddle II. - druhý rok v Bradavicích

25. Poslední dny

Třetí osoba:

Od onoho boje na ministerstvu uběhlo něco přes týden. Za tu dobu se stalo několik věcí. Hlavní byla ta, že veřejnost konečně připustila to, že se Voldemort vrátil. Denní věštec toho byl plný.

Umbrigeová byla ze školy odvolána a na její místo nastoupil znovu Albus Brumbál. Většina studentů se radovalo. Jen několika do smíchu nebylo. Mezi ty hlavní patřila Annabeth.

Zabarikádovala se ve své posteli. Vycházela z ní jen tehdy, když potřebovala do koupelny. Jídlo a pití si nechala nosit Dobbym na pokoj, když tam Pansy zrovna nebyla. Dělo se to ale jen málo krát.

Nikdy se tak hrozně necítila. Tahle bolest se nedala s ničím srovnat. Celé dny a noci jen probrečela a v noci se budila z nočních můr s výkřikem Lucindina jména. Vždy to byla jedna a ta samá. Znovu stála v místnosti s kamenným obloukem a sledovala, jak zelený paprsek naráží do Lucindy. Tu pak pohltil závoj v oblouku. Stála tam a nemohla jí nijak pomoct.

Ignorovala prosby jejích kamarádů, kteří ji prosili o to, aby s nimi mluvila. Dokonce i Harry, Mia a Ron za ní došli do její ložnice. Nechtěla však před nimi vypadat jako troska. Jedinou společnost jí dělala Cerna.

Nechodila na vyučování. Už jí to bylo jedno. Zkoušky měla za sebou.

V duchu si nadávala, že nedávala pozor. Mohla Lucindu alespoň varovat, stihla by se vyhnout. Nebo kdyby šla pomoct Tonksové namísto Kingsleymu, Lestrangerová by na její vraždu neměla čas. Ještě by žila.

Nebyla však jediná, kdo se takhle zachoval. I Sirius na Grimmauldově náměstí nemluvil s nikým. Jen seděl ve svém pokoji a dával si to za vinu. Připadalo mu to jako deja vu. Před čtrnácti lety nedokázal zabránit vraždě Jamese a Lily, teď to byla Lucinda, se kterou se před nedávnem oženil.

Když se něco začalo zase dařit a on byl zproštěn obvinění, muselo přijít tohle. Ze vzteku rozbil několik cenností, které v Blackovic domě zbyly po tom, co v něm uklízeli minulé léto. Krátura se mu raději vyhýbal. Ani se mu nedivil. Sám sebe by potkat nechtěl. Vypadal hůř, než po dvanácti letech v Azkabanu.

Dny ubíhaly a nastal poslední den školy. Zítra se odjíždělo domů, aby se zase za dva měsíce vrátili. Dívka věděla, že bude muset vylézt, aby si sbalila věci. Navíc chtěla ještě za ředitelem, aby si ujasnila několik věcí.

Převlékala se do čistého oblečení, když do pokoje vešla Pansy s Blaisem a Dracem. Jakmile ji uviděli, skočili jí kolem krku, až se málem skáceli na zem.

,,Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli," vydechla Pansy a od dívky se odtáhla.

,,Jo," hlesla zmijozelka a sklopila pohled.

,,Šli jsem i za Brumbálem, ale řekl nám, že tě máme nechat. Že až s námi budeš chtít mluvit, tak vylezeš," přidal se Blaise.

,,Nebylo to tak, že bych s vámi nechtěla mluvit," odporovala Annabeth. ,,Nechtěla jsem před vámi vypadat jako troska."

,,Jsme tu přece od toho, abychom ti pomáhali tohle překonat. Tak nám to laskavě dovol. Už několikrát jsme ti dokázali, že na nic nejsi sama. Jsme tu vždy s tebou, tak nás nedoháněj," vychrlila ze sebe Pansy a ještě ji objala. Annabeth se na tváři objevil jemný úsměv.

,,Už to neudělám. Slibuju," řekla a podívala se na Draca. Tak moc jí chyběl. Než stačila něco říct, přešel k ní a políbil ji na rty. Připadalo jí to jako věčnost, kdy se naposledy políbili. Přitom to bylo v den, kdy šli na ministerstvo. Tentokrát je nikdo nepřerušil. Pansy s Blaisem počkali. Věděli, že to potřebují oba dva jako sůl.