School desk story ✓

/ 9 / Minulost?

"Ahoj. Zabloudil jsi?" zeptala jsem se ho se smíchem. Vypadal, že ho moje otázka zaskočila. Upřímně, nebyl jedinej. Nikdy jsem nebyla nějak moc odvážná. Zvlášť ne před ním. 

"A-ahoj. Ne, nezabloudil jsem. Chci s tebou mluvit." Tím mi vyrazil dech. 

"Ale já s tebou ne. Na můj vkus už jsme spolu mluvili víc než dost," s tím jsem se otočila, že odejdu. To mi neprošlo. Chytil mě za zápěstí a stejně jako ráno mě postavil do rohu a znemožnil mi tak odejít. 

"No dobře, tak co?" otráveně jsem si povzdechla. 

"Omlouvám se," sklopil zrak a zkoumal svoje tkaničky. 

"Za co?" zašeptla jsem. 

"Za všechno co jsem ti udělal," řekl potichu a chytil mě za ruku. 

"Tak to máš 5 až 7 let zpoždění," na mém hlase nešly poznat emoce. 

Vykulil oči a vypadlo z něj jen: "Co?" Malinko jsem se usmála a okamžitě odpověděla. 

"Před sedmi lety jsi mě ty a ti tvoji dementní kamarádi začal šikanovat. Před pěti lety jste toho nechali. Dva roky jsem musela snášet vaší aroganci a ignoraci všech proseb, abyste mě nechali na pokoji. A teď, TEĎ ti mám odpouštět?!" už jsem skoro křičela, ale přesto jsem měla slzy v očích. Smutně se na mě podíval a já radši sklopila pohled k podlaze. 

"Nechci po tobě abys mi odpustila. Chci jen abys mě nechala ti to vysvětlit..... Prosím."

Bože, jak já ho nesnáším.