School desk story ✓

/ 16 / Odpustíš mi?

Kryštof nastartoval a jel směrem k lesíku za městem. 

"C-co chceš dělat?" zděšeně jsem se zeptala. Jen se usmál a pohladil mě po stehně. 

"Neboj se mě. Chci jen abys mi odpustila. A udělám pro to úplně všechno." Než jsem stačila něco říct, zastavili jsme u lesa. 

"Kryštofe já..." 

"Neboj se." Jeho úsměv mě uklidnil, ale ne na moc dlouho, jelikož mi vzápětí zavázal oči a začal se mnou točit. 

"Kryštofe nech toho! Prosím!" smála jsem se, ale byla jsem strachy bez sebe. Nejspíš to poznal a přestal mnou otáčet. Naneštěstí se ale rozhodl mě někam poslepu dovést a tak jsem byla nucena klopýtat lesem. Několikrát jsem zakopla a upadla, což se Kryštofovi asi moc nelíbilo a tak mě opět vzal do náruče, jako nějakou princeznu a nesl mě na místo kam měl v plánu dojít. Po asi třech minutách, které mi přišly jako celá věčnost, jsem konečně stála pevně na zemi. 

"Teď udělej co ti řeknu, jo?" zasmál se a sundal mi boty. 

"Co děláš?! No dobře. Ale jen proto, že nic nevidím!" řekla jsem naoko naštvaně. 

"Fajn. Udělej tři kroky dopředu, sundej si šátek, ale neotvírej oči a potom udělej ještě dva kroky. Pak můžeš otevřít oči," zasmál se. Dobře... 

"Aaaaaa!!!" To je parchant! Byla tam voda! Voda? Jezírko! Nádherné jezírko s křišťálově průhlednou vodou. Otočila jsem se, abych se na něco zeptala když v tom jsem zaregistrovala, že ke mně běží Kryštof. Nestihla jsem nic udělat a už mě držel ve vzduchu a chytal se skočit do hlubší části jezírka. A taky to udělal. Oba jsme byli promočení,ale ani jednomu z nás to nevadilo. "Nemáš hlad?" zeptal se starostlivě. Ten tón mě donutil se usmát. 

"Jo, trochu jo." Chtěla bych mu odpustit, věřit mu všechno co mi řekl. Ale nejde to. Prostě to nedokážu. Je mi to líto, ale asi se bude muset snažit dlouho, pokud to myslel vážně.