School desk story ✓

/ 18 / Překvapení!

Asi po dvou hodinách jsme opět seděli v autě a Kryštof jel směrem ke mně domů. 

"Dneska to bylo moc hezký. Když nepočítám tu vodu," zasmála jsem se. 

"Ale notaaak, ještě není zima, tak to tolik nehroť!" řekl naoko uraženě on. 

"Taky se mi to líbilo. Škoda, že do konce týdne už nemám čas. Ale neboj, něco si na tebe vymyslím." Nebudu lhát. Bylo mi to líto. Bavila jsem se s ním víc než dobře. 

"Dobře dám si pozor. A tu vodu už řešit nebudu," zasmála jsem se, "ale jen proto, že je hezky a bylo tam nádherně. Bylo to přímo kouzelný." Usmála jsem se a snažila se zakrýt zklamání v hlase. Asi se mi to moc nepovedlo. 

"Ale, ale! Co to slyším? Že bych snad někoho zklamal, tím že na něj nemám čas?" Chtěla jsem něco říct, ale zrovna jsme zastavili u nás před domem. Kryštof vystoupil a otevřel mi dveře. 

Jako poděkování jsem ho objala, stoupla jsem si na špičky a zašeptala: "Až tak si nefandi." Uchechtla jsem se a zamířila ke dveřím. K jejich otevření jsem se ale nedostala, jelikož jsem se -dnes už po několikáté- ocitla u něj v náruči. Hodila jsem po něm pohled To myslíš vážně? ale musela jsem se uchechtnout nad jeho štěněcím pohledem. 

"Za pokus nic nedám," šeptl si spíš pro sebe, ale já to i tak slyšela. Nechápala jsem to. Ani jsem neměla čas nad tím přemýšlet, protože se mi přisál na rty a začal s nimi pohybovat. Opět mě tím zaskočil. 

Ale nakonec jsem se rozhodla udělat to, po čem tak dlouho toužím. Ten polibek jsem mu oplatila. Nepatrně se odtáhl a vytřeštěně se na mě podíval. 

"Tys-tys mi ten polibek oplatila!" Polkla jsem abych mohla něco říct ale dostala jsem ze sebe jen přiškrcenou větičku. 

"No, já, asi, asi jo." Široce se usmál a řekl něco co mě dostalo. 

"Vysvětli mi to. Všechno. Prosím." A tak jsem byla donucena mu říct všechno. I když jsem nechtěla.