I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Prolog

Měli jste nikdy chuť se sebrat a odejít? Utéct. Zkusit se postavit na vlastní nohy. Jít za svým štěstím. Ano? Pak vás od toho asi tímhle neodradím. Nebylo to lehké, ale stálo to za to.

Vztekle za sebou práskla dveřmi.

„Já ji..." zarazila se. Ne, neřekne to. Nenávist pro ni vždy znamenala, že si přeje tu danou osobu zabít. To neudělá. Avšak už s ní nevydrží ani minutu.

Rozčileně sebou praštila do postele. Popadla mobil a strčila si sluchátka do uší. Pustila si album Hybrid Theory, neboť bylo nejuřvanější. Začala By Myself, postupně ji zesilovala skoro až na maximum. Nezabíralo to.

Zapomněla vypnout náhodné přehrávání. Druhá písnička nebyla podle pořadí. Chtěla to vrátit zpátky, ale úryvek „I gonna run away, never say goodbye" ji zarazil.

Ano, přesně to udělá. Uteče. Vždy to chtěla udělat, ale nikdy nenašla odvahu. Nyní však byla odhodlaná konečně utéct. Nemyslela na následky. Všechno je lepší než tohle, pomyslela si.

Potichu si balila a mezitím strčila mobil do repráků. Kdysi dávno jí matka koupila červenou krosnu. Tehdy byla překvapená, ale věděla, že to neměla kupovat. Hodně se musela uskromnit. Pak ji často v hádkách používala proti ní jako důkaz, jaká je chudinka. Ona se o ni neprosila, nechtěla ji. Vždy si říkala, že jestli nastane tahle chvíle, tak si ji vezme sebou.

Náhle se ozvala její andulka. Zastavila se. Vždy když si takto pouštěla hudbu, zpívala. Bude ji tu muset nechat. Tady jí bude líp.

Posledních pár věcí – peněženka, mobil a klíče (které brala pouze ze zvyku). Zhluboka se nadechla. Opravdu chce tohle udělat? Zaslechla cvaknutí světla na záchodě. Svítilo na celou chodbu, neboť matka měla zvyk se na toaletě nezavírat. Projela jí další vlna vzteku. Možná nenávist nebyla to co k ní cítila, ale rozhodně vůči ní chovala odpor. Musí pryč.

Ztišila hudbu, aby nepřipoutala její pozornost, a nemusela si vyslechnout další přednášku o tom, že má být ohleduplná k sousedům a zhasla. S hudbou v uších jen občasně rozsvítila displej, aby zjistila, kolik je hodin.

Když bylo asi půl jedné a byla si naprosto jistá, že matka už spí vylezla z postele. Prkna tiše zaskřípala a ona nervózně skousla ret. Potichu se oblékla a nezbavila se při tom pocitu, že musí být šustění látky strašně slyšet.

Odsunula věci, které byly za dveřmi – matka nebyla nejpořádnější – a pomalu odemkla. Vzteky málem úpěla, neboť klíče hlasitě cinkaly. Naštěstí matka spala dál.

Vyhodila si krosnu na záda a potichu za sebou zavřela dveře. Nevzala si výtah, protože nechtěla dělat ještě větší hluk, než udělala. U hlavního vchodu musela odemknout dveře, neboť se na noc barák zamykal.

Vyběhla na ulici. Pouliční lampy svítily a ona se vydala na zastávku. Jestli teď nepojedou tramvaje, tak se na místě odstřelí.

Naštěstí další měla jet asi za dvacet minut. Každou vteřinu čekání se bála, že uvidí matku, jak běží k ní. Nic takového se ale nestalo.

Když přijela tramvaj, posadila se na své oblíbené místo – do rohu za řidičem – a položila hlavu na sklo. Pocit osamění na ni dolehl jako tmavý stín. Měla pocit, že v životě nepotkala nikoho, kdo by ji opravdu miloval.

Smutně se usmála při vzpomínce na Míšu. Ten pes, to on ji miloval. A pak tu byla Hailey, Maruška a Terka – kamarádky, které už asi nikdy neuvidí.

Vystoupila u vlakového nádraží. Pochybovala, že jí teď prodají lístek. V noci však jezdily vlaky, které se tu zde stavily jen na kontrolu. Byla odhodlaná se do jednoho z nich dostat.