I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 21: Štědrý den II. - Lov

Erik Marii vytáhl na hezkou procházku nedalekým lesoparkem, který spíše připomínal les než park. To však nebyl nejhlubší úmysl téhle „vycházky". To ne, měl v plánu něco jiného.

Dívka se ho držela za ruku a vesele se rozhlížela. Byla to sem celkem dálka, ale ona si nestěžovala. Dívala se kolem a vypadala spokojeně. Připadala mu jako malé dítě, když ho vezmete do hračkářství. Tak šťastná...

„Mám nápad. Co kdybychom si něco zahráli?" zeptal se zničehonic.

Mořská panna na něj zamračeně pohlédla: „Co máš konkrétně na mysli?"

„Co třeba babu nebo schovku?" navrhl.

„Ne, babu ne. Navíc s tebou to nemá cenu. Stejně mě hned chytíš nebo najdeš. To bude, jako když Locika hrála s Pascalem schovku – 32:0 pro Lociku. A to Pascal je chameleon – umí měnit barvy!"

Vlkodlak ji náhle strhl k sobě a zlověstně se uculil. „Nevím o čem to mluvíš, ale vím, že tě hned chytím, jinak bych to toho nešel. Přece bych nedovolil, abys byla ode mě příliš daleko. No, tak prosím," škemral.

Dívka se zamračila: „To se mi nelíbí."

„Prosím. Udělej to kvůli mně," naléhal na ni dál.

Něco v její tváři povolilo a on věděl, že ho poslechne. Připomínala mu matku, když šlo o otce, stejně mu vždy ustoupila, i když se jí to ze začátku nelíbilo. V tu chvíli se vždy změnilo něco v jejím výrazu a pak rezignovaně svěsila ruce.

„Tak fajn, ale abys věděl, vůbec se mi to nelíbí."

Erik jí vrazil prudký polibek na rty: „Děkuju."

„Proč já se s tebou vlastně hádám?" povzdychla si a připravila se k běhu. Pak se ale ohlédla zpět a probodla ho nedůvěřivým pohledem. „Jsi asi desetkrát rychlejší než já. Jak to chceš udělat? Než se stačím rozběhnout, hned mě chytíš."

„Prostě ti dám náskok," odbyl ji a mávl rukou, aby běžela.

Naposledy se ohlédla, zhluboka se nadechla a rozeběhla se. Neohlížela se, nemyslela, jen utíkala. Studený vítr ji šlehal do tváří, ale jí to bylo jedno. Bylo to tak osvobozující.

Uháněla nějakou chvíli. Přeběhla malý zatravněný plácek, proskočila křovím a konečně se zastavila. Moc se nezadýchala, ale věděla, že stejně nemůže utíkat pořád. On by ji určitě dohnal. Spatřila několik obrovitánských starých dubů a dostala nápad. Rychle se ohlédla. Dobře, ještě má trochu času.

Přistoupila k jednomu z velikánů a chytila se větve na její dosah. Šplhání na stromy ji vždy bavilo. Dělala to už jako dítě. Byl to její koníček. U nich v Plzni byli v parku také duby, na které se velmi snadno šplhalo. Občas si vyšplhala nahoru a pohodlně se uvelebila a četla si. Na ty dny ráda vzpomínala.

Vykopla a vyhoupla se na jinou. Zachytila se nohama a pomocí rukou se vytáhla se do sedu. Nikdy v rukou neměla příliš sílu, ale nyní to šlo celkem snadno. Postavila se na větev a už lezla na jinou. Byla hubenější než dříve, větve, které jindy neunesly její váhu a prohýbaly se, nyní pevně držely. Když byla ve výšce asi tří metrů a nemohla výš, přestala šplhat. Zase tak moc to s tou výškou přehánět nemusí.

Přitiskla se ke kmeni a snažila se uklidnit své divoce bušící srdce. Rychle oddechovala – byla si vědoma toho, ji Erik určitě uslyší. Jeho Weer worfí sluch nebylo radno podceňovat. Slyšel prasknout větvičku i přes půl lesa.

Nakonec ho spatřila. Zatajila dech a neodvážila se ani pohnout. Stanul na paloučku a rozhlížel se kolem. Vypadal neskutečně. Jeho lovecké pudy jistě byly probuzené. Viděla v jeho očích ten pocit. Něco jako hlad, ale byla si jistá, že se stále ovládá.