I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 18: Sbohem

Marie odemkla dveře a vešla do předsíně. Erik váhavě vešel za ní. Místnost byla malá a zakramařená. Na věšáku viselo až příliš mnoho bund – letní, zimní, vesty – to vše tam bylo páté přes deváté. Všude byly poházené papíry s poznámkami napsanými dvoucentimetrovým písmem. Množství věcí, které sem vůbec nepatřily a zbytečností na zdech, bylo obrovské. Nepořádek, prach a zmatek, jenž všude vládl, ho překvapil.

Zaklapl za sebou a náhle spatřil Mariinu matku. Nehnutě stála ve futrech a probodávala ho nenávistným pohledem. „Už se chystáš odstěhovat?" zeptala se Marie.

„Řekněme, že jedna záležitost s Lovcem to trochu uspíšila," odvětila klidně.

Matka se zarazila: „Lovec?"

„Ano. Bude lepší, když opustím město," řekla lhostejným tónem.

„Jak dlouho si myslíš, že ho budeš bavit? Co, až ho omrzíš? Co budeš dělat pak? Jestli teď odejdeš, už se nemusíš vracet."

Mořská panna si povzdychla: „Neřekla ti tohle tehdy tvá matka? Ale bohužel se ještě budu muset ještě vrátit pro zbytek svých věcí."

„Myslíš, že je to s ní snadné. Je paličatá a má vlastní hlavu. Jak dlouho to vydržíš ty? Pořád je jen zalezlá v tom svém pokoji. Sám uvidíš, že je k ničemu," obrátila se na něj.

Do Erika vjel vztek. Měl chuť se na tu ženskou vrhnout a na místě jí urvat hlavu. Díkybohu se ale ovládl. „Máte to štěstí, že jste mohla žít s nejlaskavější a nejúžasnější bytostí, co znám a vy jste si toho nevážila. Vidí dobro, tam kde ostatní ne a její moudrost mě pořád udivuji. Nezasloužíte si ani její pohled, natož slovo. Nejste nic víc, než stará zatrpklá sobecká a sebestředná ženská, co skončí sama, poněvadž s ní nikdo nevydrží."

Dívka na něj překvapeně pohlédla. On už jí měl asi taky dost.

„Lhala jste jí. Nechala jste ji věřit, že je nicka a bezcenná. Vystavila jste ji posměchu a utrpení. Nebyla jste pro ni oporou, jak byste měla být. Byla osamělá, odstrčená a cítila se, jako by ji nikdo nemiloval. Za to vše můžete vy.

Zaslouží si toho tolik. A vy jste jí nedala nic. K čemu to vlastně bylo?" obořil se na ni.

„Žila Lovcům přímo před očima a nevšimli si ji. Její škola se jimi jen hemží, ale oni o ní nevěděli. Dokonce ji měli rádi. Nebyla pro ně nic víc než nějaká obyčejná šprtka," odsekla.

Vlkodlak zavrtěl hlavou. „Ale za jakou cenu? Ano, možná byla v bezpečí, ale to nemohlo trvat věky. Navíc jste jí tím strašně ublížila. Takový život, zvlášť pro někoho jako je ona, nemá cenu. Když jsem jí potkal, tak jí bylo jedno jestli umře nebo ne. Zničila jste jejího ducha."

Nato se Erikovi vybavila dávná vzpomínka. Nebyl si přesně jist, že to s tím nějak souvisí, ale přesto ji nepotlačil.

„Jenom ho naučím základy," přesvědčoval ji.

Jeho matka stála s rukama zkříženýma na hrudi a mračila se. Vůbec se jí nelíbilo, že by její syn, měl umět lézt lidem do mysli. Natož pak třeba jí. Tuhle schopnost na démonech neměla ráda, obzvlášť pokud ji zneužívali. Nechtěla, aby někým takovým se stal její syn.

„Prosím, mami," škemral Erik. Už dávno nevypadal jako dítě, ale ona ho tak stále brala. Možná to bylo tím, že se tak někdy choval.

„No tak, udělej to pro něj," přimlouval se otec.

Matka svěsila ruce a malý vlkodlak se zaradoval. Věděl, že to vzdává. „Tak fajn, ale jestli se mu něco stane, tak ti vlastnoručně utrhnu hlavu, Davide."