I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 24: Pes

Ten pes byl z cesty hodně nesvůj. Nemusela mít Weer worfí schopnost vnímat ci­zí emoce, aby nevěděla, jak moc je vyděšený. Celou tu dobu se ho snažila uklidnit a cel­kem se jí to dařilo.

Ta bolest v jejím srdci byla hodně velká, ale Erik měl pravdu. Děda měl to štěstí, že se dožil vysokého věku – to se opravdu jen tak nepodaří. Díky němu se jí podařilo se s tím jakž takž smířit. Nikdo nemůže žít na věky, to není dar ale prokletí. Nadešel jeho čas a on to věděl. Byl smířený a nyní se s tím musí smířit i ona.

Vlkodlak odemkl a dívka se sehnula, aby psovi sundala obojek. Ten se rychle pro­táhl malou škvírkou a vklouzl dovnitř. Když vlezli za ním, nachytali ho, jak očmuchává gauč.

„Bude potřebovat nějaký pelíšek," povzdychla si.

„Jo a taky granule a bůhvíco ještě. Zatím se však bude muset spokojit s nějakými hadry," odvětil zamručeně. Napůl očekával, že to není vhodné a alespoň pro jednou by měl spát s ní v posteli, ale ona pouze přikývla. Přece jen byla rozumná.

Celý zbytek dne byla zamlklá. Chápal, že je to pro ni těžké a tak na ni nenaléhal. Doufal, že ji to snad přejde. Věděl, že se s tím musí vyrovnat sama. A taky vyrovná, jen potřebuje nějaký čas a on jí ho také poskytne. Tolik kolik bude potřebovat.

Ten pes se choval překvapivě vzorně. Moc neštěkal, nežebral a neočůrával mu nábytek. Ani nekousal boty. Vše by bylo téměř dokonalé až do chvíle, kdy začal pobíhat sem a tam a hlasitě štěkat.

„Co ho to krucinál popadlo?" zeptal se dívky.

Marie se zvedla a s klidem zamířila ke dveřím. Míša začal vrtět ocasem. Mořská panna sundala z věšáku vodítko a začala se oblékat.

Erik za ní okamžitě vyběhl. „Kam to jdeš?" zamračeně svraštil obočí.

„Míša potřebuje vyvenčit a já si tak zároveň vyčistím hlavu," odpověděla a chy­stala se kolem něj protáhnout. Vlkodlak jí však zastoupil cestu.

„Nelíbí se mi, že bys měla být sama venku."

Marii se zlomil hlas a do očí jí vhrkly slzy. „Eriku, já to potřebuji."

Přikývl a objal ji. „Dobrá, ale buď opatrná."

Dívka mu zabořila tvář do ramene a zhluboka se nadechla. „Díky," zašeptala. Ješ­tě pevněji si ji přitiskl k sobě a ten pes byl díkybohu zticha.

„Tak běž," řekl nakonec a pustil ji. Dlouze se na něj podívala, než konečně otevře­la dveře. Naposledy se ohlédla a pokusila se o úsměv.

Vlkodlak si dlouze povzdechl. Dělal si o ní starosti.

Ozvalo se zaklepání. Vyskočil z křesla a vrhl se ke dveřím. Marie byla pryč dost dlouho a on opravdu začínal panikařit.

Otevřel je a ucítil, jak se mu ulevilo. Stála ve dveřích a k jeho překvapení se usmí­vala. Tím jeho údiv nekončil. Byla doslova promoklá na kost. Opravdu trochu připomínala zmoklou slepici, ne že by nebyla stejně půvabná. I přes to mokré oblečení a vlasy přilepe­né na kůži vypadala nádherně.

„Promiň to zdržení. Míša se vydal na průzkum okolí, potkali jsme pár dalších pej­sků a trochu se to protáhlo."

Erik na ni vyjeveně zíral. „To nevadí," řekl pouze.

Pes jakoby chtěl vyzkoušet jeho trpělivost, se prudce otřepal a obdařil vlkodlaka sprškou vody. Ten se na něj zamračil a dívka si přitiskla ruku na ústa a potlačovala smích.

„Je tu něco vtipného?" zeptal se uraženě.

Marie se odkašlala a narovnala se. „Ne, nic."

Mladík jen zavrtěl hlavou. „Tak pojďte. Měla by ses převléknout do něčeho su­ché­ho, nebo nastydneš."

Mořská panna přikývla a protáhla se kolem něho, přičemž mu dala letmý po­li­bek. „Zbožňuji tě."

Erik zavřel dveře. Netřeba říkat, jak moc po ní opět zatoužil.

Sledoval ji. Seděla na gauči. Už byla převlečená a právě teď si sušila vlasy pomocí ručníku. Vytírala si z nich vodu a zasněně hleděla na Míšu, ležícího u jejích nohou. Pak by mě­la vysušit ještě jeho.

Nevěděl, o čem by s ní měl hovořit. Stačilo mu, že se na ni mohl dívat. To bylo pro něj dostatečně příjemné. Vidět ji klidnou, šťastnou a bezstarostnou, bylo pro něj to nej­lepší, co se mu mohlo stát. Kéž by takhle mohla zůstat navždy.

Moc dobře si ale uvědomoval, že tyhle Vánoční prázdniny za necelý týden skončí a ona se bude muset vrátit do školy. Nemohl tomu zabránit. Nebyla jeho vězeň. Chtěla studovat a on jí nesměl bránit, ačkoliv všechen čas bez ní pro něj bude učiněné peklo.

„Eriku," promluvila na něj a položila složený ručník na svá kolena. Její vlasy byly stále vlhké, ale nic lepšího už s tím ručník neudělá.

„Ano, Marie?" zareagoval překvapivě rychle, na to jak hluboce byl ponořen do svých myšlenek. „Copak je?"

Starostlivě na něj pohlédla a v jejích očích se objevil smutek. „Vypadáš, jako by tě něco trápilo."

Ach, sladká Marie... „To nic. Nic mě netrápí," řekl, zvedl se a posadil se vedle ní. Překvapeně se na něj obrátila. Opřel se svým čelem o to její a pohlédl jí do očí. „Nedělej si starosti."

Nesměle se usmála, ale věděla, že jí neříká pravdu. Cítila to z něj. Chtěla mu po­moct, ale on ji nenechal. Jak mu má pomoci, když jí neřekne, co se děje.

Zlehka se dotkl svými rty těch jejích. Ten prevít se snažil odpoutat její pozornost. A vycházelo mu to. Pod přílivem jeho něžných polibků se nedokázala soustředit.

„Chceš vědět, co mi vadí?" zašeptal jí do ucha a ona se zachvěla. Přikývla. Znovu ji políbil a přitom jí zajel rukou do vlasů.

„Vadí mi, že za týden, budeš v tuhle dobu sedět na židli v internátu a učit se na test z Biologie, víš? Vadí mi, že tě nemůžu mít pořád u sebe."

Neodpověděla. Nevěděla, co by měla říct. Měl pravdu, ale ona tu nemohla strá­vit každičkou chvilinku svého života, to by se zbláznila. A on to taky věděl. Ani to po ní ne­chtěl, ale stejně ho to mrzelo. Avšak nemohla s tím nic dělat. Nebo mohla?

„A nějaký způsob, jak se tam propašovat, jako nový žák, neznáš?" zeptala se ho náhle. Překvapeně na ni pohlédl.

„No, možná, že by to nějak šlo," připustil a zamračeně si prohrábl vlasy, „ale nic jednoduchého to nebude."

„Jsem si jistá, že to nějak vymyslíš," řekla, políbila ho na rty a zvedla se z pohov­ky. Pes překvapeně zvedl hlavu a vypadal, že se každou chvílí rozběhne za ní. Marie se však vrátila za pár vteřin s dalším ručníkem. Míša si položil hlavu na packy a sklopil uši. Tu­šil, že ho čeká sušení.

Marie si sedla k němu na zem a jemně mu začala cuchat srst a tím ho sušit. Pes se nesnažil utéct, ale nevypadal zrovna dvakrát šťastný. A byl hodně veselý, když dívka ko­nečně skončila. Vlkodlak mu rozuměl. Ta palice paličatá někdy dokázala člověku dát pěkně zabrat.