I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 14: Soudní řízení

Autobus domů byl trochu nacpaný. Spousta lidí musela stát a Marie bohužel byla mezi nimi. Cestou sice pár lidí vystoupilo a ke konci si dokonce mohla i sednout, ale stejně většinu cesty stála. Trmácení s kufrem nebylo o moc lepší.

Když se konečně dotrmácela domů, vyčerpaně za sebou zavřela dveře. Hmm... zvláštní – matka nemá žádné pitomé poznámky. Něco se děje. Položila kufry na zem a následovala hlasy v kuchyni.

Matka si nikdy domů nevodila návštěvy. Vždy se příliš styděla za nepořádek, jenž panoval v bytě, a který nikdy nedokázala uklidit. Byt nikdy nebyl uklizený, ale po smrti otce se to zhoršilo. Už si myslela, že matka trpí chorobným shromažďováním věcí. Nikdy nic nevyhodila. Vždy říkala: to se ještě může hodit. Vzdala se naděje, že by to někdy mohlo být jinak.

U stolu seděla její matka s nějakou ženou, kterou vůbec neznala. Něco bylo špatně. Matka byla zamlklá a výjimečně mluvila potichu. Marie se zamračila.

Neznámá žena se náhle zvedla od stolu, když si jí všimla.

„Dobrý den," pozdravila nesměle. Byla vždy nervózní, když měla mluvit s cizími lidmi.

„Dobrý den. Já jsem Eva Sedláčková z Úřadu sociální péče. Jsem tu ohledně žádosti o zažádání do svěření péče od jistého Erika Eliota," řekla a natáhla ruku.

Dívka ji nejistě sevřela: „Marie Tesařová. Těší mě."

Sociální pracovnice přikývla, ale pak obrátila svou pozornost opět k matce: „To je vše paní Tesařová. Ještě se vám ozvu a byla bych ráda, kdyby mě vaše dcera navštívila na úřadě."

„Nejspíš nebudu moci. Přes všední dny jsem na internátu v Plasích," namítla dívka.

„Pak byste mě mohla navštívit zítra. Zůstávám na úřadu i přes soboty. Vyhovovalo by vám to v 10:00?" tázala se jí.

„Ovšem, ale nevím, kde to je," zamračila se.

„Spadá to pod Úřad práce. Je to ve stejné budově..." začala s vysvětlováním.

„Tam kousek od konečné čtyřky na Borech?" přerušila ji.

„Ano tam. Už víte, kde to je?"

„Ano, trefím tam. Děkuji vám."

„Není zač," usmála se a zamířila ke dveří. „Na shledanou."

„Půjdu s vámi, kdyby bylo dole zamčeno," vyhrkla náhle a vystřelila ke dveřím. Vzala klíče, které nechala v zámku a doprovodila ji až dolů. Sice bylo odemčeno, i přes ceduli na nástěnce, jenž varovala před krádežemi. Marie ještě jednou řekla nashledanou a vrátila se zpět nahoru.

Matka s ní neprohodila ani slovo, ale jí to vyhovovalo. Zavřela se v pokoji a vybalila věci. Vylezla jen, aby do koupelny přinesla várku špinavého prádla a čmajzla něco v ledničce.

Přichystala si oblečení na zítra, převlékla se do domácího oblečení a napsala úkoly. Chvíli se i učila, ale přerušilo ji drnčení mobilu. Napadlo ji jen jediné slovo – Erik.

„Haló," řekla až zbytečně protáhlým hlasem.

„Jakpak se daří mé Krásce?" zeptal se pobaveně. Dokázala si představit, jak se teď culí.

„To mluvíš o mě?" odpověděla až s přehnaným údivem. „Výborně, sprdla jsem jednoho protivu ve škole a vytřela mu nos. Taky tu dnes byla jedna sociální pracovnice kvůli tvojí žádosti. Zítra za ní jdu na úřad."

„Už jsem se bál, že tu záležitost nikdy nedají do pohybu. Jsem rád, že se ti daří a ještě radši slyším, že jsi šťastná."

„Rozhodně na to má velký vliv ničí telefonát," usmála se.