I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 23: Prarodiče

Několikrát stiskla zvonek. Byla si jistá, že pravděpodobně vrátka nebudou zamče­ná a sama by tam bez váhání vstoupila, ale nebyla sama. Bylo by jí trapné tam jen tak vpadnout s Erikem za zády.

Čekali nějakou chvíli. Cesta sem byla celkem dlouhá, vzhledem k tomu, že žádný přímý spoj z Prahy sem přímo nejede. Museli do Plzně a potom teprve sem.

Z netrpělivosti zazvonila znovu. Babi má věčně nahlas puštěnou televizi a děda také špatně slyší. Znenadání se ke vratům rozběhl Míša – babiččin pes. Začal radostně štěkat a vrtět ocasem. Dívka se musela usmát. Byla ráda, že ho opět vidí.

I Erik se pobaveně ušklíbl. Pes při pohledu na něj poněkud znervózněl. Vlkodlak se však přikrčil a prostrčil ruku plotem. Po chvíli se Míša odhodlal a zvědavě mu ji očichal. Marie na něj udiveně pohlédla.

„Nestává se často, že by někomu důvěřoval. Je hodně plachý. Mé matky a strýce se bojí pořád a to už tu nesčetněkrát byli. Jediný komu věří, jsem já, babi, děda a kámoška Hailey. Ta si taky získala jeho důvěru, ale jinak se lidí všeobecně bojí. Babi má takovou teorii, že ho nejspíš bili."

Mladík přikývl. „Ano, také z něj cítím nedůvěru. Možná, že se mě nebojí, protože ví, že nejsem člověk."

„Možná," přisvědčila.

„Míšo!" ozval se starý ženský hlas.

„Babi!" zvolala mořská panna.

„Marie?" tázala se podiveně. „Jsi to ty?"

„Ano, jsem to já," řekla a zamávala na ni.

Žena zmizela ve dveřích a za chvíli opět vyšla oblečena do staré fialové pomuch­lané bundy. Zamířila ke vratům a v ruce svírala klíče. Když si všimla Erika, zamračila se. Ty dvě to snad mají v krvi!

„Dobrý den, já jsem Mariin opatrovník," představil se a zlověstně se ušklíbl.

„Proč jste přišli?" zeptala se chladně. Erik vycítil, jak ženina netečnost Marii rani­la.

„Chtěla jsem vidět dědečka," zašeptala.

Její babička ustoupila. „Tak pojď," zamumlala a udělala jí místo. Dívka prošla ko­lem ní a vlkodlak šel za ní. Míša za ní ihned přicupital. Smutně se usmála a pohladila ho po hlavě.

Vylezli malé schodiště a vstoupili do domu. Předsíň byla chladná, avšak dívka se netvářila, že by ji to překvapilo. Svlékla si bundu a svetr a pověsila je na věšák. Mladík ná­sledoval jejího příkladu.

„Děda je ve sklepě?" zeptala se. Odpovědí jí bylo pouze přikývnutí. „Omluvíš mě na chvíli?" obrátila se na něj.

Mladík se přiměl k úsměvu. „Ovšem."

Zamířila ke dveřím těsně vedle schodů a vzala za kliku. „Míšo?" pohlédla na psa. Ten bez váhání prolezl škvírou a seběhl dolů. Dívka za sebou zavřela dveře. Její babička zamířila jinými dveřmi do jídelny. Vlkodlak šel za ní.

Rozdíl teploty byl obrovský. Bylo tu neuvěřitelně dusno a přetopeno. Na jídelním stole se povalovaly letáky a z obývacího pokoje zněla hlasitá televize – zprávy. Bylo tu uklizeno, ale stejně se mu tu něco nelíbilo. Vládla tu zvláštní atmosféra.

„Chcete něco k pití?" řekla podrážděně. Bylo na ní vidět, že tu zdvořilostní otáz­ku pokládá hodně nerada.

Zavrtěl hlavou. „Ne, díky." Pak ho ale napadla otázka. „Tuším, že se vám o mně zmínila Mariina matka, je to tak?"