I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 5: Setkání

Erik, jak se zdálo, zavolal té siréně. Ta ji beze slov přijala k sobě do bytu. Na rozdíl od Erika si potrpěla na luxus. Měla velký byt se dvěma pokoji pro hosty, ložnicí obývákem a kuchyní spojenou s jídelnou. Vypadal jako z letáku Ikey. Ona si to však nedokázala užít.

Celé dny jen apaticky ležela nebo seděla. Sotva promluvila slovo. Elisa – tak se jmenovala ta siréna – se s ní snažila mluvit, marně. Vždycky pak chodila po obýváku a nadávala na Erika. Bylo jí jasné, že za všechno může on.

Před pár týdny ji žádal o radu ohledně Marie. Zdálo se, že k ní něco cítí. Ona mu však řekla, že na to co k němu ta dívka cítí, musí přijít sám. Netušila, že to ten vůl však tak zvorá.

Před pár dny ohlásili konec pátracích akcí, po té malé a ona se nyní procházela v parku. Prahu nesnášela, ale tenhle park byl úžasný. Na dívku však padala nostalgie. V podobném se poprvé seznámila s Erikem. Tehdy se do něj zamilovala.

Nedokázala na něj zapomenout, i když se o to posledních čtrnáct dní snažila. Zachránil jí život. Věděla, že je nemožné na něco takového zapomenout. Pak pět dní seděla u jeho postele. A on jí pak vyhodil... Stále nechápala, co ho k tomu přivedlo.

Vlkodlak v Erikovi se po odchodu Marie neuklidnil. Naopak. Řádil jako šílený. Erik lovil skoro obden. No, lovil... už ani nezabíjel kvůli hladu, ale potřeboval si na někom vybít svou zlost.

Jestli takhle bude pokračovat, tak ho brzo chytí Lovci, i když i oni měli co dělat s démony, kteří je zabíjejí. Jemu to však bylo jedno. Jeho hněv a zuřivost nemizely. V noci nemohl spát. Stále na ni vzpomínal.

Byl si jist, že by jí ublížil. I když... možná by takhle nevyváděl. Chtěl ji. Chtěl ji tak moc, až ho to zabíjelo. Ale miloval ji, a kdyby jí ublížil, nikdy by si to neodpustil. Marie...

Bylo pozdní odpoledne a on byl na lovu. Bylo to velmi riskantní, jemu však na životě nezáleželo. Ne bez ní.

Stál ve stínu stromů a zhluboka oddechoval. Snažil se uklidnit. Díval se na sedící dívku, která si četla. V srdci ho bodl osten provinění, připomínala mu Mariino mladší já. To, které nevědělo, že je mořská panna. Tu iluzi, kterou neviděla.

Vypadala podobně. Oplácanější, o pár odstínů tmavší vlasy, o trošku světlejší oči, také měla drobnou dvojitou bradu, ale v podstatě to byla ona.

Pak dlouze natáhl vzduch do nosu. Všechen soucit zmizel, když zjistil, že je to dcera Lovců. Tohle si užije!

Zezadu se k ní připlížil a položil jí nůž na krk. Dívka sebou při doteku chladivého kovu cukla.

„Neotáčej se a nic se ti nestane," zašeptal jí do ucha. „Ne, to bych ti lhal. Stejně tě zabiju," uchechtl se.

Dívka vyděšeně polkla.

Marie se procházela po cestách. Tenhle park byl rozlehlý. Byl plný křoví a lesíků a jak by řekla její matka – nebezpečný. Možná právě to ji lákalo.

Náhle se zarazila. Spatřila Erika jak tiskne nějaké dívce nůž na krk. Leknutím se jí málem zastavilo srdce. To byla Hailey! Její kamarádka z dětství.

Instinktivně pozvedla ruce a ve dlaních vytvořila energetické koule. Nedovolí mu, aby ublížil její přítelkyni.

„Nech ji být!" zakřičela na něj.

Erik na ni překvapeně vzhlédl, ale nepustil ji. „Ale... Kohopak to tu máme. Naše malá hrdinka," ušklíbl se. „Myslím, že ne."

Marie kroutila hlavou. Nepoznávala ho. Co se to s ním stalo? Cítila z něj sálat intenzivní zlo, tam mocné až se ho lekla.