I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 9: Problémy s policií

„Ruce vzhůru!" křičeli.

Marie začínala panikařit. Jestli zjistí kdo je... ale ona se nechce vrátit domů! A za žádnou cenu nechce opustit Erika!

„Dostaneme se odtud?" zeptala se jich. Přátelé po sobě pohlédli, ale ani jeden z nich neodpověděl.

„Mám magickou moc. Mohla bych..." Sama nevěděla co, ale tahle zoufalá situace se jí ale vůbec nelíbila.

„Ne!" promluvil tentokrát Erik. „Neumíš jí používat a je to příliš nebezpečné. Nějak se z toho dostaneme, věř mi." Dívka přikývla, věřila mu. Cítila z něj odhodlání.

Erik zapojil veškerou svou chladnokrevnost a vypočítavost. Chtěl ji utěšit, ale ona to zatím zvládala dobře a on se musel soustředit. Oni jí neublíží, ale u něj bude dopadení větší problém. Nemá zrovna čistý list, i když neví co mu stačili připíchnout.

Velitel si náhle povšiml Erikovy tváře. V jeho tváři se objevil úžas. Vykročil k němu a Marie sebou cukla. To ne! Bože, to ne! Udělám cokoliv, ale neber mi ho!

„Pane, jste zatčen," řekl a nasadil mu pouta. Erik se nebránil, věděl, že to nemá cenu. „Jste podezřelý z únosu, nelegálního přechovávání zbraní a dalších věcí. Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete nebo neřeknete může být u soudu použito proti vám. Máte právo na právního zástupce. Pokud na něj nemáte, bude vám přidělen. Máte právo na jeden hovor..." odříkával jeho práva a odváděl ho pryč.

Marie se za ním chtěla vrhnout, ale jeden z policistů ji zadržel. Zmítala se a snažila se mu vytrhnou, byl však příliš slabá.

„Ne, to ne! To nemůžete! Na to nemáte právo! Pusťte mě! Říkám pusťte mě! Eriku! ERIKU!" křičela. Ne, to nesmí. To nemůžou... Z očí jí tryskaly slzy, ale ona je neregistrovala. Dívala se, jak jí mizí milovaný muž.

Nico a Danny si klečeli na zemi s rukama za hlavou a nemohli nic dělat. Policista i Erikovi přátelé vypadali rozpačitě. Hleděli na vzlykající zoufalou dívku na zemi a věděli, že tohle nemá řešení.

Seděla v policejním autě hlavou opřená o studené sklo. Byla jako tělo bez duše. Policejní velitel se s ní z počátku pokoušel bavit, pak to ale vzdal. Neměla pouta, nebyla zatčená.

Všechny je vezli na policejní stanici. Zdá se, že v tom klubu provozovali nelegální obchody s drogami. To jí teď, ale bylo jedno. Během pár minut dorazili k policejní budově.

Vystoupila z auta a viděla, jak ho odvádějí na výslech se skupinou dalších zatčených. Jeho oči na moment vyhledaly ty její a on na ni povzbudivě pohlédl, jako by říkal: ,Všechno bude dobré.' Ona mu věřila.

Zhluboka se nadechla a narovnala. Do žil se jí vlilo odhodlání. Nikdo jí o něj nepřipraví! Jen přes její mrtvolu!

Odvedli jí do kanceláře, kde ji posadili na židli a někdo jí přinesl horkou čokoládu. Ona se jí však ani nedotkla. Místo toho ji položila na stůl a čekala. Cítila se prázdná, jestli ho zavřou a ona by měla zůstat s matkou, zase uteče.

Po čtvrt hodině přišel policejní vyšetřovatel. Byl milý laskavý postarší člověk. Mohlo mu být asi čtyřicet. Měl krátké hnědé vlasy, hladce oholenou tvář a zvláštní hnědé oči. Takové smutné a svým způsobem hypnotizující. Nezasloužil si netečný pohled, kterým na něj pohlédla.

„Ten muž je zatčen. Už vám neublíží," řekl uklidňujícím hlasem.

Marie na něj nevěřícně pohlédla. „On mi nikdy neublížil. On ne. Vždycky tu pro mě byl. Vždy..." Ne, na to nemá. Její kamenný výraz a netečnost byly ta tam. Přitáhla si kolena blíže k tělu a sklonila hlavu.