I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 4: Loučení

Když se Erik probral, ležel na měkkém lůžku. S obtížemi otočil hlavu a spatřil Marii, jak sedí na židli u něho. Spala opřená o jeho ruku. Určitě chudák byla vzhůru několik hodin.

Zkusil se pomalu posadit, tak aby ji nevzbudil. Okamžitě svého rozhodnutí zalitoval. Zády mu projela ostrá bolest. Zasyčel a vztekle zaklel. Tak to se jen tak nezahojí.

Dívka sebou náhle zavrtěla a on ztuhl. Pak otevřela oči. Upřela na něj své hnědé oči a jemu se leknutím zastavilo srdce. Na tu chvíli viděl a hlavně cítil všechen strach a starost o jeho život. Úplně ho to odzbrojilo.

„Ach... Díkybohu jsi v pořádku. Nemáš ani tušení, jak jsem se o tebe bála." Pak ho obdařila šťastným úsměvem. Bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo.

Zkusil se znovu posadit. Tentokrát se však na bolest připravil. No, aspoň si to myslel. Na kůži opět pocítil pálení, jako by se mu tam rozléval horký olej. Hlava mu třeštila a měl pocit, jako by ho někdo pořádně praštil pánví.

Zasakroval a sevřel ruce v pěst. Dívka ho chytila za paži, nechtěla se dotknout jeho ran. Vypadala zoufale, ale věděla, že on nic nepřizná.

„Mělo by se to zahojit, ale rány jsou ještě stále celkem čerstvé. Myslím si, že je to tím, že temný oheň Morgalodata stále bojuje s tím tvým. Přece jenom i ty jsi temné stvoření," zkusila mu to vysvětlit.

„Jaká ironie. Líp by se mi to hojilo, kdybych byl člověk. Jak dlouho jsem byl vlastně mimo?" zeptal se.

„Asi pět dnů," odpověděla sklesle. „Už jsem se bála, že se neprobereš?"

Mladík zamračeně svraštil obočí. „Tolik?"

Marie přikývla. „Už jsem si myslela, že jsi mrtvý," hlas se jí zadrhl v hrdle.

Erik na ni soucitně pohlédl: „Vypadáš vyčerpaně. Co jsi vlastně dělala?"

Dívka se zarazila. Sklopila hlavu a neodpověděla. Vlkodlak se podivil, než mu to došlo.

„Nechceš mi říct, že jsi celou tu dobu hlídala u mé postele, že ne!" vyrazil na ni.

Zvedla hlavu. „Měla jsem o tebe starost. Chtěla jsem být u tebe, až se probereš. Nemohla jsem..." větu nedokončila a opět sklopila hlavu.

„Ty blázne!" řekl o něco mírněji a usmál se. „To jsi neměla dělat," zašeptal a jemně se dotkl její ruky. Dívka překvapeně vzhlédla. V očích se jí zračilo očekávání.

Chtěl ji políbit. Bože, jak po tom toužil! Ale věděl, že nemůže. Místo toho ji k sobě přitáhl. Přivinul ji k sobě a něžně ji objal. Ona položila svou hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce.

„Děkuji ti," zašeptal jí do ucha. Panebože, je tak blízko! Jen pár centimetrů... Odtáhl ji od sebe a pohlédl jí do tváře. „Za všechno."

Lehce se začervenala, ale pak se vzpamatovala. „Ty rány by se měly ošetřit," řekla a laškovně se ušklíbla. Bože, jak ji miloval.

Přikývl: „Ano, asi nemám na vybranou."

„Předpokládám, že tu nemáš obvazy, dezinfekci, ani nic podobného?" povzdechla si. Zavrtěl hlavou. „Tak budeme muset improvizovat."

Vytáhla ze svojí krosny několik menších ručníků. Položila je na noční stolek a odešla do kuchyně. On si zatím svlékl košili. Příšerně při tom nadával a klel, ale přece jenom to zvládl.

Košile už to měla za sebou. Téměř přes celou délku se táhla obří díra s ohořelými okraji. Nechtěl vidět, jak dopadla jeho záda. Za chvíli se vrátila s hrncem horké vody. Při pohledu na jeho nahotu lehce znervózněla. Zachovala si však kamennou tvář.

Přisedla si k němu na postel a namočila jeden z ručníků v horké vodě. Vyždímala z něj vodu a jemně, nejjemněji jak dovedla, mu začala omývat rány.

Erik drtil látku prostěradla. Nechtěl, aby věděla, jak trpí. Nebyla to její vina, dotýkala se ho nejněžněji, jak jen to bylo možné. Viděl, že lítostivě skousla ret.

Když téměř skončila omylem se dotkla jeho ramene. To neměla dělat. Weer worf v něm se probudil. Tělem mu projela ostrá zvířecí touha. Věděl, že jestli se ho ještě jednou dotkne, tak se neovládne.

Vyčerpaně sklonil hlavu. „To stačí," zavrčel.

Marie na něj překvapeně pohlédla a odstoupila. Všimla si jeho změny. Přikývla a začala sklízet ručníky. Za chvíli opět zmizela v kuchyni.

Mladík divoce oddechoval. Tak tohle bylo o fous. Teprve nyní si uvědomil, že je pro ní nebezpečný. Podcenil vlkodlaka uvnitř sebe. On se sice smířil s tím, že mu nikdy patřit nebude. Jeho druhá část však ne.

Hlavou mu prolétla její slova. Je to strašný pocit. Ta beznaděj... Nemůžeš nic udělat. Víš, že ho musíš nechat jít.

Věděl, co musí udělat. Bude to největší chyba jeho života, ale musí to udělat, aby byla v bezpečí. Před ním samotným. Udělá cokoliv, aby ji ochránil. I to, že se jí vzdá.

Marie vešla do pokoje.

„Musíš odejít!" vyhrkl z nenadání.

„Cože?" vyjekla překvapeně.

„Musíš odejít! Hned!" zopakoval svá slova. V její tváři se objevila bolest.

„A-ale proč? Já nic nechápu," její hlas se třásl. Zoufalství, které ji zaplavilo ho málem zničilo.

„Zavolám svojí přítelkyni, ale ty odsud musíš zmizet. Seber si své věci a vypadni!" zařval na ni.

Chvíli vypadala, že se rozpláče, pak se ale sebrala. Po tváři jí stekla jedna jediná slza, její výraz se však změnil. „Fajn, nebudu tě otravovat," odsekla.

Protáhla se kolem něj a začala balit. Její vztek ho rozčílil. Chtěl ji popadnout za ruku, ale včas se zadržel. Za chvíli bude pryč a jemu se vrátí jeho sebeovládání.

Sebrala svůj batoh, prošla kolem něj, při čemž do něj vrazila ramenem a vyšla z bytu. Seběhla schody a před vchodovými dveřmi se zarazila. Naposledy se ohlédla. Pak stiskla kliku.