I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 15: Soud

Byla nervózní. Odmítla s matkou čekat uvnitř a postávala venku. Netušila, kdy přijede. Proces začínal až v půl desáté, ale ona vždy chodila s velkým předstihem. Netečně pohlédla na přijíždějící auto, které právě zaparkovalo. To nebude Erik.

K jejímu překvapení z auta vystoupil její bratranec. Zavolal na ni a vesele ji zamával. Gesto mu oplatila a lehce se usmála.

„Čau, ségra," pozdravil ji a pobaveně se uchechtl.

„Ahoj, brácho. Co tu děláš?" tázala se ho.

„Já? Přišel jsem tě podpořit," odpověděl nevinně.

„A není to náhodou jen záminka, jak chceš poznat Erika?" zamračila se.

Jirka si rozpačitě prohrábl vlasy. „Ne, co tě to napadá."

Mořská panna zavrtěla hlavou. Moc dobře ho prokoukla, ale nemohla mu to vyčítat. Měl o ni starost a vůbec Erika neznal. Chápala ho.

Nato se zarazila. Zdálo se jí to nebo spatřila své dvě dobré kamarádky Terku a Marušku. Nezdálo, opravdu to byly ony.

Terka byla velmi malá, nosila silné dioptrické brýle a chodila zpívat do sboru. Světle hnědé vlasy měla obarvené o trochu světlejším odstínem melíru a jako vždy měla cop.

Na rozdíl od Terky, byla Maruška stejně vysoká jako Marie a hrozné vyžle. Oproti dřívější Mariině podobě to byl velký rozdíl, ale i teď byla hubená. Patřila k těm lidem co jí, co hrdlo ráčí a stejně jsou jako tyčky. Špind blond vlasy sahající až někam po zadek měla ve svém oblíbeném účesu, zaplétaném copu.

„Ahoj," pozdravila ji Maruška a objala ji. Dívka jí obětí oplatila a nesměle se usmála.

„Co tu děláte?" zeptala se jich zvědavě.

„Přišli jsme se podívat a dát ti najevo svou podporu," odvětila dívka.

Terka se zamračeně podívala na jejího bratrance. „No to si děláte srandu," řekla a zaklonila hlavu, aby mu pohlédla do tváře. Jirka byl o tři hlavy vyšší než dívka.

„Nikoliv, sličná madam," uculil se.

„Málem bych vás zapomněla představit," vyhrkla. „Tohle jsou mé kamarádky Terka a Maruška," ukázala na dívky, „a tohle je můj bratranec Jirka." Pohlédla na něj a zakroutila hlavou. On se jen pobaveně uchechtl. Mořská panna ho pleskla přes rameno, ale také se usmívala.

Pak zaslechla Haileyin hlas: „Počkej, Miloušice! Máme času dost." Mladší sestra se však nemilosrdně hnala vpřed a nechávala ji daleko za sebou. Vyřítila se zpoza rohu jako střela a doběhla k nim.

„Čau," pozdravila ji vesela.

„Ahoj, Eli," usmála se. „Kde máš svou ségru?" zeptala se. Dívka ukázala někam dozadu a ušklíbla se. Marii bylo vše jasné.

Nyní se už objevila i Hailey. Mračila se na svou mladší sestru, ale když si všimla jí trochu roztála.

„Ahoj. Jak se vede?" řekla a usmála se.

„Dobře. Taky jste se přišli podívat. Už jsou tu skoro všichni, chybí jen..." náhle se zarazila. „...Erik," špitla. Zavrtěla hlavou. „Hmm. Asi bych vás měla představit. Tohle je má kámoška Hailey a její ségra Eliška. Tohle je Maruška, Terka a můj bratranec Jirka," představila je navzájem.

„Kolik máme ještě času," zeptal se Jirka.

„Asi tři čtvrtě hodiny," pokrčila rameny.