I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 20: Štědrý den I. - Vaření

Když se Erik probudil, dívka ještě spala. Pomalu a opatrně, tak aby ji neprobudil, se vymanil z jejího klíštěcího sevření. Neklidně se převracela, ale když ji lehce políbil, přece jen se zklidnila. Byla tak rozkošná.

Tohle ráno bylo dokonalé. Měl výbornou náladu a cítil obrovský pocit uspokojení. Je tu. S ním. A už tu navždy zůstane.

Zamířil do koupelny dát si sprchu. Nedělal si sice po ránu často, ale chtěl zabít čas dokud se probere efektivněji, než na ni celou dobu zírat. Což by ani nemusel příliš dlouho, neboť se probudila krátce po tom, co odešel.

I ona si to zamířila do koupelny. Pomalým šouravým těžkopádným krokem si to štrádovala. Bohužel vešla do předsíně právě ve chvíli, kdy vyšel ze dveří. Kromě ručníku omotaného kolem pasu na sobě neměl nic.

Marie se okamžitě otočila a zakryla si oči. „Já se nedívám," vyhrkla.

Vlkodlak se pobaveně zasmál. Zezadu ji objal kolem pasu a strhl k sobě. „Nevadilo by mi, kdybys ses dívala," zašeptal jí do ucha. Zachvěla se a zřetelně ucítil, jak jí projelo vzrušení. Někdy se schopnost číst emoce hodí. Obzvlášť, když se jen otočila a zamračeně na něj pohlédla.

„Takže, koupelna je volná?" zeptala se.

„Jo," řekl a pustil ji. Předtím ji však vtiskl letmý polibek.

„Hmm. Tak díky," zamumlala a zavřela za sebou dveře. Hmm, škoda, pomyslel si.

Za pět minut vylezla učesaná a upravená. Zvědavě nasál její pach a zarazil se. Voněla báječně. Teď tím nemyslel jídlo, ale mohl by nasávat její vůni od rána do večera. Nepoužila žádný parfém, nebo něco takového. Prostě to byl její osobní pach.

Majetnický pud, který se v něm náhle vzedmul, ho překvapil. Zatoužil si ji označkovat, aby každý v okolí cítil, že je jeho. Ne, že by to nevědomky už párkrát neudělal, ale tehdy to nebylo tak silné.

Prošla kolem něj a vzala si oblečení. Uvědomil si, že se stydí před ním převlékat. Hmm... „Ty někam jdeš?" svraštil obočí.

„Musím nakoupit," odpověděla. Když kolem něj znovu prošla, vrazila mu pusu na tvář a opět zmizela v koupelně. Jen stěží v sobě ovládl touhu, kterou tím probudila.

Po několika vteřinách opět vyšla úplně převlečená. Nechtěl ji nikam pouštět, ale nemůže ji tu věznit. „Jak dlouho budeš pryč?" zeptal se.

„Nemělo by to trvat dlouho. Jen koupím nějaké věci a hned jsem zpátky. Kde je tady nejbližší obchod?" tázala se ho. Mladík na ni tázavě pohlédl. Ano, vůbec se tu nevy-znala.

„Mám jít s tebou?"

Zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. „Za chvíli budu zpátky. Neboj, já si nějak poradím."

Neochotně jí dal do ruky svazek klíčů. Nato ji nečekaně objal. Zabořil svou tvář do jejích vlasů a dlouze se nadechl. „Buď opatrná," zašeptal.

„Budu. To slibuji," odvětila a jemně ho píchla prstem do vypracovaného břicha. Škubl sebou a nechápavě se na ní podíval. Když spatřil její tvář, zjistil, že se usmívá od ucha k uchu a v očích má pobavené jiskřičky.

„Promiň, nemohla jsem si pomoct," řekla omluvně a pokusila se zatvářit aspoň trochu provinile. Výsledkem byl jen potlačený další úšklebek.

Pustil ji a zoufale se za ní díval. Vzala z věšáku mikinu a bundu, a pak zavřela dveře. Erik zůstal stát na místě.

Opravdu nebyla pryč dlouho, ale vlkodlakovi to připadalo, jako věčnost. Možná to je taky tím, že celou tu domu se ani nehnul. Stál na jednom místě, celou tu dobu a nebyl s to se dokopat jít udělat něco jiného.