I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Epilog: Tatíček démon

Zvuk kroků. Marie instinktivně ztuhla. Erik vždy chodí potichu jako myška, tohle ne­ní on. Otevřela oči, ale nepohnula se. Jak to, že se ještě neprobudil?

Začínala být opravdu vyděšená. Kdo je to? A co je s Erikem?

Zaslechla tichý zvuk Erikova meče, jako by jej někdo vytahoval z pochvy. Eriku!

Rozhodla se. Vystartovala z postele a srazila neznámého muže na zem. Nebo si to alespoň myslela. Vypukl naprostý zmatek a ona, ani netušila jak, se ocitla na zádech. Neznámý se nad ní tyčil a ona cítila, jak jí jeho zlo proniká pod kůži.

Obrátila hlavu a hledala něco, co by jí mohl pomoci. Meč, viděla Erikův meč. Za­čala natahovat ruce, ale byl příliš daleko.

Útočník se nad ní naklonil a ona chtěla začít křičet, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Z úst jí vyšlo pouze tiché zakňučení. Nato ji položil ruku na ústa a zcela ji tím umlčel.

Eriku, prosím!

Pak už se to strhlo příliš rychle. Někdo z ní uvolnil tu obrovskou tíhu. Nad hlavou zahlédla huňatý kožich, a pak už slyšela jen vrčení.

Posadila se a snažila se uklidnit. Erik stál nad neznámou osobou a v jednom kuse vrčel. Muž ne něj tiše mluvil, ale vlkodlak ho nevnímal. Mořská panna byla stále v šoku. Co se to tu právě stalo?

„Eriku?" zasípala.

Weer worf se na ni obrátil a v očích se mu nezračil hlad, ani vztek. Jen něžná sta­rost. Tušila, že není schopen normálně promluvit.

„Uklidni se, synu," říkal mu neznámý muž. Teprve nyní si uvědomila, že je to ten, od koho dostala ten meč. Neměl by to být Erikův otec?

Zvedla se a klopýtavým krokem došla k vlkodlakovi. Celou tu dobu ji nechápavě sledoval.

„To nic. Jsem v pořádku. Nic mi není. Jen jsem byla vyděšená. To je dobré. Už je dobře," mluvila na něj klidným hlasem.

Erik se pomalu uklidňoval, až se konečně přeměnil, ale stále byl rozčilený. „Už nikdy se k mé laenh nepřiblížíš! Je ti to jasné?" zavrčel.

Muž na něj nechápavě hleděl.

„Je ti to jasné?!" zařval na něj.

„Jak myslíš," odpověděl nakonec.

„Fajn," řekl a pohlédl na zmatenou Marii. Natáhl k ní ruku. „Mohla bys jít prosím blíž," zašeptal. Váhavě udělala krok vpřed a vložila svou dlaň do té jeho. Nechápala na­pros­to nic, ale hodlala mu vyhovět.

Jemně a pomalu si ji přitáhl k sobě a objal ji kolem ramen. Potřeboval se ujistit, že je u něj a v bezpečí. Bože, šíleně se o ni bál.

„Proč jsi sem přišel?" obrátil se náhle na svého otce. Jeho tón byl chladný a od­ta­žitý. Vždycky měl otce velmi rád, ale tohle neměl. Takhle je vyděsit...

„Chtěl jsem se přesvědčit, že ti předala, co měla," odpověděl klidně a pohlédl na ni. Erikovi se to vůbec nelíbilo. Nemohl si pomoct a měl nutkání ji před ním schovat za svý­mi zády. Ne, že by to nějak pomohl, kdyby se jí rozhodl ublížit. Otec byl silnější, nedo­ká­zal by ho zastavit, i když by se o to nepochybně pokusil.

„Ano, předala. To je všechno, cos mi chtěl?" zeptal se podrážděně.

„Vlastně jsem tu chtěl nějakou dobu zůstat, ale vidím, že nejsem vítán. Tak já pů­jdu."

„Ano, to bude lepší," přisvědčil vlkodlak.

Démon se na něj zamračil. A na chvíli vypadal opravdu naštvaně. A v tu chvíli se Marie rozhodla. Jestli po něm vystartuje, nebude se krčit v koutě jako vystrašené štěně.

Štěně... Panebože, Míša! „Míšo!" zavolala a rozběhla se ke psímu pelíšku.

Vlkodlak se na ni překvapeně obrátil.

Prosím, prosím, prosím, ať je v pořádku, modlila se. Přitiskla k sobě nehybné psí tělíčko a zoufale naslouchala.

„Jen spí," řekl démon a ona nahlas vydechla. Nic mu není. Je v pořádku. Jen spí... Ze srdce jí spadl obrovský kámen.

„Dávej si na ni pozor. Je hodně zranitelná. A mimochodem, já jí nechtěl ublížit, ani vyděsit." Pak zmizel. Těžko říct, jestli to bylo dobře nebo špatně.

***

O pár dnů později...

Nebyl počítačový génius. A upřímně? S magií mu to taky dvakrát zrovna nešlo. Tr­valo mu dlouho, než se naboural na školní web a pozměnil záznamy. Už přestával dou­fat, že se mu to podaří, ale zvládl to.

Po Vánočních prázdninách k Marii do třídy nastoupí nový žák a on jí už nikdy ne­spustí z očí.

Konec