I. díl - Útěk alias rodičové, neštvěte svoje děti

Kapitola 19: Domov

Marie seděla vedle Erika. Svou hlavu měla položenou na jeho rameni a sledovala měnící se krajinu za oknem. Cesta vlakem měla trvat asi dvě hodiny, ale jí to připadalo jako chvilka.

Nicolas ze začátku rýpal, že si to cukrování mají nechat na doma, ale po pár zlostných Erikových pohledech, toho raději nechal. Danny se jako obvykle bavil provokováním vlkodlaka a Elisa jen seděla stranou a tiše se pochechtávala.

Klid, který cítila mořská panna v srdci, se nedal popsat. Byla neskonale šťastná a spokojená. Se svými přáteli, na cestě domů a vedle milovaného muže, co může být lepšího? Škoda, že to nemůže trvat věčně.

Vlak začal pomalu zastavovat. Erik se natáhl nahoru po jejím kufru a lehce ho sundal dolů. Marie také stáhla krosnu, ale při její váze sebou škubla. Jakž tak s žuchnutím nedopadla na zem.

Mladík se pobaveně uchechtl a dívka se zamračila: „Co je?"

Zavrtěl hlavou a ještě víc se usmál: „Ale nic." Mořská panna protočila oči.

Když vylezli z vlaku, uvědomila si, že tady „vystoupila" i posledně. Nějak se tehdy dotoulala k parku. Cestu k Erikově bytu však neznala. Možná to je tím, že se mu poklidně kejklala na rameni, zatímco ji nesl k sobě.

Na zastávce se museli rozdělit. Každý bydlel někde jinde a očividně to bylo daleko od sebe. Nijak jim to však nevadilo, aby se scházeli skoro každý den.

Erik ji vedl ulicemi a částmi města, kde ještě nikdy nebyla, než to tu konečně začala trochu poznávat. Když bydlela u Elisy, toulala se hodně po okolí. Zašla celkem daleko. Vycházky byly vždy její způsobem, jak se vyrovnávala se stresem.

Konečně vešli do ulice, kterou jasně poznala. Tady stál dům s Erikovým bytem. Ani ne za pár minut stáli před vchodem a šplhali do schodů.

Začal odemykat dveře, ale náhle se zarazil. Nasál vzduch do nosu a svraštil obočí. Naznačil jí, ať je zticha a naslouchal.

Někdo byl rozhodně uvnitř, ale neslyšel tep jeho srdce. Navíc jeho pach šel těžko rozeznat. Takže... předpokládal, že má na návštěvě nemrtvého. Nechal zavazadlo na místě a vstoupil dovnitř.

Doufal, že Marie zůstane na chodbě, ale nedělal si příliš velké iluze. Ani se ji nesnažil přesvědčit, stejně by ho neposlechla. Byla strašně paličatá. Normálně mu to nevadilo, ale v těchhle chvílích ho to trochu vytáčelo.

Vešel do obývacího pokoje a zamračil se. Na jeho pohovce seděl Leonardo. Ten upír, co přišel s tím nápadem jít do stript baru, a pak zbaběle zdrhl a nechal kamarády na holičkách.

„Vypadni!" zavrčel.

„Potřebuji pomoc. Přece držíme pohromadě, ne?" zeptal se.

Erik uslyšel Marii v předsíni. Leo si jí pravděpodobně všiml taky, ale nehnul ani brvou. „Utekl jsi, aby sis zachránil vlastní kůži a nás si tam nechal. Přitom to byl tvůj nápad tam být. Ani jsi se neozval. Bylo ti jedno, co se s námi stane. Proč bychom ti teď měli pomáhat?"

„Jdou po mně Lovci," vyhrkl.

„To je ale tvůj problém," pokrčil vlkodlak rameny, „Budeš si muset poradit sám."

Upír se vztekle zvedl a protáhl se kolem něj. Pak vyrazil dveřmi ven. Marie zvědavě vykoukla dveřmi.

„Všechno v pořádku?" zeptala se.

Mladík trochu roztál a usmál se: „Ano, nic se neděje."

Nedůvěřivě na něj pohlédla, ale vzápětí se uculila: „Co budeme dělat teď?"