It's okay to be together! book 3. [CZ]

Part 1

,,Klient odmítá odpovídat.'' Muže, jehož autoritativní ton zněl v soudní síni ještě několik vteřin, zatahal svojí pravačkou za ledabyle uvázanou kravatu, které jej mírně škrtila. Za několik let práce si nezvykl na sužující pocit v krku, který ho doprovázel pokaždé, když někoho obhajoval. Všechny ty věty měl naučené nazpaměť, byla to jeho denní rutina a práce ho bavila, alespoň tak vypadal.
,,Na záznamech z kamerového systému jste ale byl zachycen, co nám k tomu povíte.'' Vedle vysokého bruneta, který právě spustil ruku z kravaty stál nižší světlovlasý mladík, který se klepal jako osika, své pronikavě hnědé oči upíral na soudce, jenž vyčkával odpovědi. Ethan to celé vzal do svých rukou.

,,Klient má alibi, v době krádeže byl opravdu zachycen na kamerovém záznamu, ale později může vidět další záznam, kde obžalovaný vychází z podniku přesně v 20:08, kdy se spustil alarm. Pouliční kamery zachycují po několika minutách další osobu a to pravého pachatele.

,,Dobře tedy, sprošťuji obžalovaného viny, jednání je tímto ukončeno a bude probíhat, až policie případ dořeší.''

-→→

Do výtahu vběhla ještě jedna osoba, Ethan mohl podle světlých vlasů poznat, o koho jde. Rád si krátil cestu přes výtah a ačkoliv byl ve výborné kondici, po schodech se mu s tím těžkým kufrem nechtělo.

,,Pane Westone? Chtěl bych vám moc poděkovat. Už jsem si myslel, že mě zavřou.'' Mladík Ethanovi silně stiskl ruku a potřásl s ní. 

,,To je v pořádku. Je to moje práce.'' S cinknutím výtah sjel až do přízemí, které se rozprostíralo v obrovské hale. Ruch lidí, kteří vystupovali, nastupovali nebo jen proběhli kolem nich byl opravdu velký. V tom davu by se jeden ztratil, ovšem když člověk znal tu správnou cestu k východu, byla to naprostá hračka.

Ethanovy kroky směřovaly zpět do kanceláře, nemohl zameškat ani jedinou minutu. Zrovna když zabočil do té správné ulice, v kapse se mu rozeněla známá melodie.

,,Ahoj miláčku, co se děje?''
,,Mohl by si cestou domů nakoupit? Nejspíš to nestihnu. Budu doma až kolem deváté.''
,,Pokusím se, ale nic neslibuju. Byl si za mámou?''
,,Byl. Je na tom pořád stejně.''
,,Bude to lepší, uvidíš. Miluju tě, pa.'' S těmito slovy Ethan zavěsil. Bylo to jako vyznávat lásku dlouhému kamarádovi. Jenže tohle byl přítel. Začali spolu pracovat a tehdy se seznámili. Připadalo mu to jako by to bylo včera...

*Před osmi lety*

,,Pane Westone, mohl byste donést tento případ vedoucímu?''

,,Jistě.'' Mladičký brunet, který teprve před třemi roky vystoupil z vysokého školy se neohrabaně rozběhl po chodbě a možná by tu vzdálenost i doběhl, kdyby se před ním nezjevil roztomilý blonďáček. Ozvala se rána, jak obě těla padala a k tomu tiché nadávky, když blonďákovi z ruky vypadl kelímek s kávou.
,,Sakra, já se moc omluvám.. nechtěl jsem, jsem tu nový zaplatím vám to.''

,,To je v pořádku. Vlastně.. stačilo by mi, kdybyste mě na tu kávu třeba pozval.''
Ethan trochu zrudnul, během studia neměl čas na žádný vztah a teď na něj více než atraktivní, krásný muž mluvil.
,,Rád. Co třeba dnes večer?''
,,To by bylo perfektní.'' Oboum dvoum nedošlo, že se o sebe opírají a pořád jsou tak trochu na zemi. Blonďáček se začal zvedat a i Ethanovi pomohl na nohy.
,,Jsem Nathan, mimochodem.'' Usmál se. 
,,Ethan.'' Zakřenil se brunet a vytrhl lísteček.''

,,Dáš mi svoje číslo?''
Blonďák si z vnitřní kapsy vytáhl pero a svým škrabopisem podal roztomilému chlapci, který se mu více než líbil svoje číslo. 


Po pracovní době se oba dva sešli před jednou kavárnou, která vypadala více než prázdně. Vzadu byla malá zahrádka a k ní perfektně pasovaly vysoké stromy, které odlišovaly městské prostředí. Bylo tam nádherně. Ethan i Nathan se sešli v pohodlném oblečení, oba měli košile, ale Nathan měl narozdíl od Etha bílou, ovšem Ethan rudou. Celou noc strávili klábosením o všem možném.
,,Kdy si nastoupil? Vůbec si na tebe nepamatuju.'' Blonďáček usrkával chutné kávy, přičemž se zaujetím bloudil očima po jeho tváři.
,,Asi před měsícem, práci jsem si hledal tři roky a teď ještě musím hodně udělat, abych byl právník.'' 


→→

Jejich těla od sebe byla jen malý kus, stáli na mostě, z něhož byl krásný výhled na Boston. Ethan měl jednu ruku zabořenou v kapse a svíral svůj klíč, zatímco to otravné ticho prokládalo jejich atmosféru. Potom si ho k sobě Nathan bez zábran otočil a přitáhnul do polibku. Když Ethan nespolupracoval, což u něj bylo až moc normální (zrovna se unášel tím, že ho někdo po tolika letech políbil) , se zděšeným výrazem se podíval na jeho oči, kde hledal odpověď.

,,Pardon.. já.. nevěděl jsem.. myslel jsem si.. že..''
,,Že jsem gay.''

,,Bože tohle je trapný..''

Ethan se jen zachichotal jako malá holka a jeho náhlý polibek mu oplatil.

,,Jsi tak sexy.''


*konec flashbacku.*

Z přemýšlení ho vyrušil hlas troubícího auta, tak něják se zastavil v půlce přechodu, což ho mírně vyvedlo z míry a i přesto, že se nelekl, rozeběhl se na druhou stranu chodníku. 
Jakmile vešel do obřích dveří, po kterých následovala (podobně jako v soudu) obří hala, přivolal si výtah. Už je tři hodiny do konce jeho pracovní doby. Těšil se, až zase uvidí Nathana, ale poslední dobou na sebe skoro neměli čas. Buď byl jeden z nich nucený cestovat do jiného města nebo měl zase přesčas. A když už se setkali, byli oba unavení, protože práce právníka není žádná hračka.

Venku bylo krásné počasí, cestou do posledního patra přemýšlel, co by dělal o víkendu. V létě se toho dá tolik dělat a on musel trčet zrovna tady, v obleku. Ono by to asi ani jinak nešlo, kdyby si představil, co by asi šéf říkal na jeho letní outfit. 

Kráčel po chodbě, jeho boty s nízkým podpatkem klapaly, ale tento zvuk perfektně zapadal mezi ostatní klapot. Hemžilo se to tu sekretářkami, účetními a spoustu dalšími. Po jeho pravici si odpočítával čísla, která vedla k jeho kanceláři. 99 , 100, 101, 102, 103, 104, 105, 106, 107 a tady to bylo. Vklouznul dovnitř a s úlevou spadnul na svůj malý gauč, který stál naproti obřímu stolu. Relaxoval nad zvukem cvakání strojů, ale ani teď ho nikdo nenechal. 

,,Dále.'' Zavrčel. Kufr odhodil na dvojsedadlo.
,,Ethane.'' Dovnitř vešel jeho vedoucí.
,,Ano? Co potřebujete.''
,,Za týden poletíš do Paříže.'' Ethan párkrát zamrkal, protože se snažil trochu pobrat ten fakt, až mu došlo že tohle asi nebude aprílový žertík. ,,Cože? Proč tak najednou?'' 

,,Musíš tam letět. Instrukce dostaneš zítra.''