It's okay to be together! book 3. [CZ]

Part 11

V ulici, kde bydlel Ryan a Anthony byl vždy povyk, kdykoliv jeden z nich vyšel na ulici, stádo nepříčetných sousedů je s nevraživými pohledy provázelo až do nedohledna. Ryan vždy s úsměvem rád tvrdil, že se rádi starají o cizí problémy, v duchu počítal, kolikrát ho na ulici oslovil někdo, kdo na první pohled vypadal jako rozumný člověk. 

Anthony se s tím vyrovnával podobně, pokaždé tisku poskytoval rozhovor plný smíchu, štěstí a nenápadně se vrtal pravačkou se zásnubním prstenem ve vlasech. Jeho snědý obličej se obvykle křivil do pobaveného úšklebku, na pohled prostě sympatický muž. Měl jen jednu jedinou chybu, ale ta se nikdy netýkala jeho dokonalých kudrlinek, či snad vlídného úsměvu. Jeho jediným nedostatkem bylo, že se nikdy nezlobil jako Ethan, že se mu nikdy tak netřpytilo v očích, jako hnědovlasému, že se nikdy nechápavě nepřehraboval ve svých neuklizených věcech, jako to dělával Ethan. Jednoduše nikdy nemohl vyplnit ten prázdný prostor, který si Ryan schovával pro přidrzlého mladíka.

Jednoho zimního pátečního odpoledne se nastávající Yorkovi vydali na Thony poměrně důležitý zápas, cestou se vždy upřímně smáli sami sobě, jaký rozruch jejich zásnuby vyvolávají a dobrosrdečně si tiskli své prochladlé ruce. Teploty se pohybovaly v mínusech, takže když se nevzrušeně bavili o šílených blbostech, od úst jim šla pára.

Stadion byl zatím kompletně vylidněný, ačkoliv zápas začínal až večer, Anthony musel povinně dorazit na trénink a Ryan tam s ním vždy ochotně zašel, nikdy však nesledoval zápas opravdu poctivě, vždy se rád díval, jak jeho snoubenec se soustředěným výrazem poskakuje po hřišti, čas od času kopne do míče a tváří se u toho nanejvýš nespokojeně. Z tribuny k němu naléhal Ryanův roztleskávačský výplod. „Řekněte S, řekněte E, řekněte X, řekněte SEXY MUŽ NA HŘIŠTI ALERT!"

Ryan ani nepostřehl, když se venku setmělo a na hřišti se začaly rozsvěcet pronikavé reflektory. Zvedl se ze svého proseděného místa a pomalým krokem se rozešel do VIP sekce, místo svého profesionálního obleku měl na sobě dres s Anthonyho číslem, hrdě procházel okolo šuškajících si fanoušků, vždy se čas od času k někomu přitiskl, aby ho lidově řečeno nakazil, měl u toho děsnou srandu. Když se prodíral okolo občerstvení, zaslechl ve své blízkosti dva hluboké hlasy, které se očividně nepěkně dohadovaly. Jelikož byl stadion ještě téměř prázdný a nehrnuly se sem žádné masy fanoušků, zaujatě se postavil za sloupec a zaposlouchal se.
„... co když to zjistí?"

„Nezjistí, teď pravděpodobně řeší další z jeho pitomých případů v Bostonu," uchechtl se mimoděk plavovlasý, jako by vůbec netušil, že jejich rozhovor již dávno není soukromý.
„Takže máme celé odpoledne pro sebe?" ujistil se druhý z mužů, ten byl však o něco mladší, měl tmavé vlasy, které mu nikdy nemohly neposedně spadnout do očí, jelikož je měl pečlivě nagelované. Ryan celý zaujatý dále poslouchal jejich rozhovor, přitom se rozhlížel po potencionálních narušitelích.

„Jsem tak rád, že jsme sem jeli,  Lucasi..." 

Při těchto slovech Ryan zpozorněl, teď však nemohl odejít, když to konečně začalo být zajímavé. 

„Ještě štěstí, že Ethan nemá nejmenší tušení, kam se pořád vytrácíš. Pořád plánujete svatbu?" zeptal se s tonem v hlase, který jasně naznačoval, že se strachuje. 

„Má hodně peněz, je skoro nejlepší právník, já jsem oproti němu dost tuctovej, nemusíš se bát, on si myslí, že ho bezmezně miluju, přitom on sám je stejně zakoukanej do toho nafoukance Yorka." 

Ryan zbledl, takže teď vypadal, jako by měl nějakou ošklivou nemoc. Při zmínce o Ethanovi, o svém vlastním jméně a o doslovném doznání, bezmyšlenkovitě vystartoval ze svého úkrytu. To už byl stadion poměrně plný, ale ani to mu nebránilo v tom, aby k oběma mužům neklidně došel. Aniž by to jeden z nich mohl očekávat, Ryan udeřil plavovlasého do nosu a jedním obratným chvatem jej svalil do uličky před sedadly. Rozzuřeně ho znovu udeřil do nosu a jakmile se ujistil, že ho má určitě zlomený, začal do něj mlátit hlava nehlava. Zpoza VIP sekce vyběhlo několik nenažraných novinářů, kteří je začali hladově fotit. To se Ryan ocitl také na zemi a teď ho do tváře bil Nathan. Ten se tvářil zmateně, po chvíli však při pohledu na zkrvavenou tvář Ryana dospěl k názoru, že to vše pravděpodobně slyšel. Nebili se ani pět minut, když k nim přispěchalo několik členů ochranky a odtrhlo je od sebe. Ryan ještě zuřivě máchal pěstmi, ačkoliv ho jeden člen ochranky odstrkoval pryč. Byl to mohutný muž s tupým výrazem ve tváři, který usoudil, že by nebylo vhodné, kdyby ho tady nechal samotného. K jejich potyčce zrovna přiběhl Anthony se zklamaným výrazem ve tváři.
„Může mi někdo říct, co se tady stalo? Ryane?"
„Napadl mě!" bránil se se Nathan a otíral si krev řinoucí se z jeho nosu rukávem od košile.

„Vysvětlím ti to!" zahuhlal Ryan směrem k Anthonymu, než však stačil něco říct, snědý muž pobídl členovi ochranky a ten se ho začal strkat k východu.

Šli podzemní chodbou, Ryan měl roztržené obočí, ret a zkrvavené oko, přemáhal se, aby se nevytrhl z jeho sevření a znovu nešel dát co proto tomu nafoukanci. Když na konci chodby zabočili k velkým dveřím na parkoviště, chlap jako hora Ryana vystrčil před dveře a jednoznačným gestem ho vyzval, aby odjel. 

Ryan se otočil na podpatku, strhl ze sebe dres, pod kterým měl už jen bílé triko, vytáhl z kapsy kapesník a přitlačil si ho k ráně. Seděl ve svém autě bezmála hodinu a marně se snažil přimět se k tomu, aby zavolal Ethanovi. Vzpomněl si na jejich poslední rozhovor, jak mu rozrušeně vykládal, že to Nathan táhne s jiným. A taky táhl.

Černovlasý se zhluboka nadechl a přiložil si telefon s vytočeným číslem k uchu.

„Halo?... Ryane? Proč mi voláš?" ozval se z druhé strany unavený hlas Ryan mlčky svíral mobil v ruce a po delší odmlce tiše zamumlal.
„Mohli bychom se zítra sejít? Třeba v sedm hodin, v kavárně? Ty víš, jakou myslím."
„Fajn. Už musím jít, Nathan mi volá, sbohem Ryane." zamumlal do telefonu tiše hlas z druhé strany a poté se ozvalo jen dlouhé pípání. Ryan nastartoval svoje auto, načež vyjel z garáží do potemnělého města.  

Další den

Ethan pracoval skoro až do večera, jako obvykle mu byl přidělen jeden z náročnějších případů, u kterých si nemohl dovolit čekat. Rád se důležitě producíroval před soudní síní dával tak najevo svoji důležitost. Těžko říct, jestli mu nezůstal syndrom z dob, kdy navštěvoval střední školu, nebo si jednoduše zvykl na svoji důležitost.

Dnes však netrpělivě kráčel po místnosti sem a tam a otíral si zpocené čelo. Když konečně bylo šest, vystřelil z kanceláře, seběhl schody a vyběhl na ulici. K noze si důležitě tiskl kufřík a ve tváři byl nedočkavý. Srdce, jako by mu mělo vyletět z hrudníku. Běžel ulicemi k jejich staré kavárně, kde kdysi trávili čas, musel se na chvíli zastavil, aby popadl dech, potom však spořádaně vlezl dovnitř, rozhlédl se kolem a sedl si k volnému stolu.

Po několika minutách čekání se ve dveřích zjevil muž vyšší postavy, černými vlasy a zamlčenými brýlemi. Sotva si je otřel, už se k němu hrnula vyjevená číšnice. Muž ji odbyl a rozešel se směrem k Ethanovi, sundal si kabát, který hned na to položil vedle sebe, neohrabaně se posadil a Ethan si teď mohl všimnou jeho zjevu. Vypadal starší, jeho tváře byly mírně propadlé a obočí měl sešité. Ryan si všiml jeho tázavého výrazu, mávl jen rukou, že mu to hned vysvětlí. 

„Předpokládám, že jsi ještě neviděl noviny."

„...cože? Chci říct. Proč?" podivil se Ethan a jemně nadzvedl obočí a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Včera jsem potkal Nathana na zápase Anthonyho, vzrušeně si tam šuškal s nějakým chlápkem a... víš, bavili se o tobě," vykládal klidně Ryan, jeho rty se však klepaly, „říkal, říkal něco o tom, že si tě chce vzít jen kvůli penězům a -"
Svoji větu už nestihl dopovědět, jelikož se ve dveřích objevila další vysoká postava. Postava snědého mladíka.

Eh, takže po sto letech je tu další část. Díky vaším komentářům jsem prostě nemohla dál ignorovat prosbu o další kapitolu. Doufám, že se vám líbila. Děkuji všem za úžasné ohlasy ♥