It's okay to be together! book 3. [CZ]

Part 5

Ani největší pochyby nemohly vyvrátit podobnost muže se zarostlou tváří. Ta fotka byla odpovědí na všechno. Překvapivé pohledy , díky kterým byla atmosféra ve výtahu hustá, kmitaly do intervalu. Oba muži se prohlíželi, aby potvrdili, svoje domněnky. Bylo více než jisté, že zde není pravděpodobnost, která by je dovedla ke vzhledovému omylu. Ticho, jen tiché skřípání výtahu, který projížděl pátým patrem. Ryan konečně navrátil fotku původnímu majiteli, beze slov odvrátil pohled ke dveřím, jako by prosil, ať se otevřou. Kabinkou se ozval nečekaný zvuk. ,,Proč si nikdy neodepsal?'' Ethanovy oči skenovaly tu podobnost. Byl si jistý, že jejich setkání je něco naprosto emotivního, alespoň on to tak cítil, protože jeho srdce začalo bít na uplně jiné úrovni. Možná ne tolik, jako kdysi, ale najednou se mu oživily všechny ty vzpomínky z dob, kdy se naprosto nekompromisně milovali.

,,Protože jsi nikdy nenapsal. Čekal jsem. Každý den, nikdy nic nepřišlo.''

Cinknutí výtahu oznámilo osmé patro. Oba dva muži vystoupili, metrový odstup od sebe, stále vstřebávajíc nedávnou událost. Byli dospělí, necítili už žádnou povinnost k tomu druhému. Patnáct let je mnoho. Je to čas, který potřebovali, aby žili vlastní životy. Než se loučili, doufali, že se třeba ještě uvidí, ovšem k tomu došlo až zde. Trapné ticho zavládlo. Nedokázali spolu promluvit, ještě když si připustili fakt, že v právnickém sporu stojí proti sobě a jen na Ethanovi záleží, jestli jeho bývalý partner z mládí půjde ke dnu, nebo vzkvete stejně, jako jeho firma. Ethanovi se toho honilo hlavou mnoho. Nebyl si jistý, jestli dokáže dělat svojí profesi natolik dobře, aniž by do ní zapojoval staré známosti a city, které byly zamčeny v obrovské truhle, ale s každým pohledem na ty oči, o které přišel, se dožadovaly odemknutí, vypuštění na povrch.

Strnul ve výrazu, šlehnul pohledem po Ryanovi, nic neřekl, jen ho tiše pozoroval. Byl stejně krásný jako předtím, možná ještě krásnější. Patnáctl let času na něm změnilo rozhodně mnoho věcí, ovšem ty ostře řezané rysy, plné rty, upřímné oči.. to vše zůstalo stejné. A stejně tak Ryan vnímal Ethana jako toho fešného frajírka s pěkným tělem a rty, které tak rád líbal. Ale to teď nemohl, nehodilo by se to.

,,Volal jsem ti každý den, když jsem byl na vysoké. Myslel jsem.. Myslel jsem, že se třeba ještě uvidíme, ale tys mě odstřihl ze svého života.'' Ozval se duchem nepřítomný Ethan a hledal v kapse svého saka klíč od pokoje.

,,Tohle není pravda. Já jsem čekal, ale nedostal jsem žádný e-mail, nevolal si.. Tohle není pravda.. nelži, nesváděj to na mě. V první řadě si mě podvedl a to je důvod, proč jsem se odstěhoval.''

,,Já tohle nemám zapotřebí. Všechno je to už dávno, chci tu jen dodělat svojí práci. Tak zdovol, ať můžu do svého pokoje.'' Ethan rozhořčeně zabouchl dveře a sjel po nich zády. Nedbal na to, že má sakovyhrnuté až k ramenům, košili povytaženou. Všechny emoce z něj sršely, rozvzlykal se, jen tiše, aby ho nikdo přes ty tenké stěny neslyšel.

*Před sedmnácti lety* 

Nesmíš odejít. " Svíral ho pevně u svého těla, ruce měl zabořené do jeho zad a mezi nehty svíral látku a hadičky.

,,Vždyť nikam nejdu." Uslyšel chraplavý hlas. Chvíli jen myslel, že už ho dohnala paranoia, ale náhle cítil tu důvěrně známou ruku na svém rameni. Odtáhl se a viděl Ryana jak pomalu rozlepuje své oči.

Měl co dělat,aby nezešílel radostí. Začal plakat štěstím a přitom ho tak pevně objimal.

,,Drtíš mi žebra. " Zašeptal modrooký a Ethan se tiše zasmál.

,,Ale vážně." Dodal. Ethan se odtáhl, viděl jak všichni zírali, hlavně doktor s otevřenou pusou.

,,To není možné." Zavrtěl hlavou.

,,Co se stalo.. Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal se po chvíli Ryan.

,,Měl si autonehodu, byl jsi od dubna v kómatu. Je 29. Červenec. Právě jsme tě chteli odpojit z přístrojů.

*konec flashbacku*

Vzpomněl si na jeho mrtvolnou tvář, tolikrát je od sebe osud chtěl odtrhnout a vždy se jim podařilo skončit spolu. Jenže tohle není pohádka a za tolik let se v člověku leccos změní. Dal si slib, že se s ním prostě nebude nijak vybavovat, jednoduše udělá svojí práci, ať už to bude mít jakýkoliv výsledek, vrátí se zpět ke svému milujícímu příteli a všechno bude zase jako dřív. My o vlku, vlk o nás. Najednou se hotelovým pokojem rozeznělo vyzvánění telefonu.

,,Ano?''

,,Ahoj lásko, tak jaké to tam je.'' Ethan si konečně oddechl. Slyšet světlovláskům hlas byla příjemná změna.

,,Jo, dá se to, hodně práce, na památky není čas, ale slibuju, že ti něco přivezu.''

,,Vážně? Tak si zkus udělat čas, lásko, ať pořád jen nepracuješ. Je tu bez tebe strašná nuda, nemá mě kdo líbat a píchat.''

,,Zalez ty lišáku, za pár týdnů budu doma a uvidíš.''

,,Začínám být tvrdý.''

,,Nathane, sex po telefonu neprovozuju, navíc ty stěny jsou jako z papíru.'' Zasmál se hnědovlásek. O Ryanovi se raději nezmiňoval, věděl, jak by Nathan žárlil.

,,Ohhhh.. tak jindy.''

,,Už budu muset jít, mám docela hlad, tak papa.''

,,Miluju tě.'' Ethan zavěsil.Bylo to poprvé, kdy neřekl, že ho miluje. Zatřásl hlavou. Jaká absurdní věc, prostě zapomněl. Zvedl se ze země, v průběhu hovoru měl co dělat, ale teď už jeh slzy byly dost vyschlé, aby mohl mezi lidi. 

U výtahu byly zase mraky lidí, kteří se svými kufříky čekali na výtah. Kdyby neměl takový hlad, možná by vydržel zírat na světýlko. Dokonce u dalších výtahů to bylo to samé. Srát na to. Bylo to jen osm pater a on měl poměrně dobrou kondici. Seběhl schody na jeden výdech, dole se opřel o kolena, možná to trošku přecenil. Nakonec tedy zamířil do jídelny, která byla o pár chodeb dál. Bylo jich tu hned několik a platil za něj zaměstnavatel, takže si mohl objednat vlastně cokoliv.

Ryan seděl na posteli, kupodivu sám. Zrovna neměl uplnou chuť na sex se svým asistentem, proto nepřítomně hleděl do zrcadla, které bylo naproti. Hlad neměl, žízeň neměl. Tak něják nechtěl nic. Dnešní den mu sebral chuť ke všemu. Dokonce i k jakékoliv hygieně. Seděl tam tak sám, tak prázdný. Vždycky si myslel, že nemá vztah, protože nenašel toho pravého, jenže ten pravý tu byl celou tu dobu, žil v Bostonu a teď ho znovu potkal. A nebyl zklamaný. Jedna část jeho já se odemykala, postupně cítil ten pocit, co kdysi. A pak byl zase tak nasraný, že vzal botu a hodil s ní po zrcadle. To se roztříštilo na několik kousků. Co by nezaplatil, že. Nezaplatil by si lásku, to už mu jaksi uniká.