It's okay to be together! book 3. [CZ]

Part 12

Muž se ve dveřích nezdržoval, rovnou se rozešel směrem ke stolu, kde naproti sobě seděli Ryan s Ethanem. Téměř všechny pohledy v místnosti se stočily přímo k němu, muž si toho ale očividně nevšímal, na tváři mu pohrával unavený výraz. Se vší elegancí však došel přímo k oběma a nadechl se. 
„Všude jsem tě hledal, Ryane, pak mě ale napadlo, že asi budeš tady... a kdo je tohle?" Ethanovi snědý muž připadal poměrně sympatický, dokud si jeho tvář nevybavil z většiny časopisů, které tajně četl. Byl to Anthony, Ryanův snoubenec. Jeho původní úsměv rázem klesl a on se zadíval někam za oba muže.

„To je, totiž, tohle je Ethan."

„Ethan... ach tak," Tony se krátce odmlčel, slova mu zůstala na jazyku ještě několik vteřin a přešla v tiché zahučení, zdálo se, že ani jeden z přítomných se nezmohl na pozdrav.

„Ethane, tohle je Tony," ačkoliv to nebylo nutné, i přes tuto skutečnost Ryan svého snoubence představil.

„Já vím, kdo to je", zamumlal muž, který zaujímal místo naproti Ryanovi. Anthony, vyšší snědý mladík, jenž měl rty stažené do úzké linky, příliš neotálel a otočil se na podpatku. 

„Nebudu vás tady rušit, mám hodně věcí na práci," bez zbytečných prodlev zamířil k východu, očividně tajně doufajíc, že ho jeho snoubenec zastaví, nestalo se tak. Ryan se sice otočil, aby se ještě podíval, ale nakonec svůj pohled věnoval zpět ke své schůzce. Zhluboka se nadechl a naprázdno otevřel ústa, jako by se pokoušel něco zásadního sdělit, avšak to se již stalo. Těsně před tím, než Anthony vešel do kavárny, Ryan se podělil o svoji neblahou zkušenost.

Na Ethanově tváři nehrál překvapený výraz, naopak se tvářil tak, jako by ho absolutně nemohlo nic překvapit. 

„Už nějakou dobu to vím, ale to jsem ti, myslím, říkal do mobilu. Zdá se, že se karty obrátily proti mně."

„Nevím, jak ti můžu pomoct, média bývají značně dotěrná, ale když se jedná o skandály, většina z toho je prostě pravda."

„Nemusíš mi pomáhat. Spíš mi řekni, co se ti stalo," Ethan tím poukazoval na Ryanovo sešité obočí a monokl na oku, který nyní zářil snad všemi barvami.

„Šel jsem na Tonyho zápas a o přestávku jsem za sebou slyšel dost zajímavý rozhovor. Byl to tvůj snoubenec a nějaký jiný muž. Bavili se o tom, že Nathan tě už nějakou dobu podvádí, ale to už jsi zjistil. Vlastně všechno, co říkali, už víš..." zamumlal potichu a prohrábnul si vlasy, „popral jsem se s ním."

Ethan mírně nadzvedl obočí. Nechtělo se mu věřit, že i přes to všechno by se za něj Ryan dokázal postavit. Samozřejmě, asi byli přátelé, ale po jeho náhlém útěku z Paříže a náročným pracovním výjezdům, se neviděli. Vlastně ani nechápal, co to do něj vjelo, když mu volal, že ho Nathan podvádí. On si to zasloužil. Prvně podvedl jeho. Myslel si sice, že to spolu vyřešili, ale něco takového se jen tak odpustit nedá. Chvíli zíral na Ryanovu tvář a nevěděl, jestli ho víc mrzí to, že má kvůli němu zkurvenej obličej, nebo fakt, že nebýt jeho stupidity, možná to všechno mohlo být jinak. Beze slov se zvedl a nahmatal své odložené sako. Ryan jeho kroky nechápavě a značně nejistě zopakoval. Oba dva vyšli ven.

Venkovní počasí se stačilo obrátit vzhůru nohama. Slunce, které přálo Tonymu zápasu se zatáhlo a mračna, který se stahovala nad městem, značila déšť. 

„Musím zase odjet do Bostonu."

„Je mi to vážně líto, Ethane..."

„Ne, to je v pořádku. Můžu si za to sám," zasmál se ještě chvíli se díval na černovlasého muže. Náhle si ho přitáhl k sobě do objetí a poplácal ho po zádech.

„Doufám, že mě pozveš na svatbu." zazubil se na něj ještě a když mu na to muž odpověděl jen kývnutím, Ethan se obrátil a zamířil ke svému autu. Jakmile si sedl za volant, cítil, že se mu do očí hrnou slzy. Byl vlastně za těch patnáct let někdy doopravdy šťastný? 
Byl šťastný jen tehdy, když řešil případy. Jenže právě ten případ ho zavedl do Paříže, do města, kde kdysi se svým milovaným strávil hodně času. Jenže teď bylo tohle všechno pryč. Byla to jen vzpomínka na někoho, kdo byl jeho první opravdová láska. Nastartoval auto a jel podél cesty, dokud mu Ryan nezmizel z očí. Potom se vydal směr Boston. Město, kde bydlel celý svůj život, právě hodlal opustit. 

Byt byl samozřejmě prázdný, což Ethan tak nějak tušil. Nathan mu nalhal, že jede na pracovní cestu, což samozřejmě všechno značně ucelilo. Nebyl zklamaný, možná jej trochu sžíral smutek, žil s ním už nějakou dobu, ale věděl, že nikdy doopravdy nebyl šťastný. Večer už měl všechny své věci naložené v kufru od auta. Na stole nechal jen krátký vzkaz a klíče pod rohožkou. Ani mu tak nevadil ten fakt, že ho podváděl, to si zasloužil, ale nedokázal si představit, jak by ho připravil o všechny peníze. Protože právě ty ho momentálně držely naživu.

Věci si hodil do své kanceláře. Firma momentálně zela prázdnotou a on neměl moc možností, kam se přechodně přestěhovat. Pomyslel si, že byt si začne hledat hned ráno. Složil hlavu na sedačce, která ani náhodou nemohla nahradit gauč, načež se zahleděl na strop. Nedokázal usnout. Ne teď. 

...

„Nechci, aby ses s ním vídal." dům dvou mužů se nyní zmítal v hádce. Snědý chlapík, jenž se obvykle usmíval, teď zuřil. Jen matně připomínal toho sympatického fotbalistu z novin.

„Je to jen kamarád. Má teď hodně těžké období. Snoubenec ho chtěl připravit o peníze a navíc ho podvádí." Ryan se ohradil i navzdory faktu, že o Ethanovi už se hádat prostě nechtěl. 

„Miluješ mě?" Tonyho tvrdé rysy jakoby rázem změkly, napružený výraz mu lehce povolil a on se prosebně zadíval na Ryana. 

„Tony... samozřejmě, že tě miluju."
„Ale jeho miluješ taky," konstatoval Tony. Ryan zabořil hlavu do dlaní a promnul si obličej. Chvíli na něj jen zíral a nakonec ho uchopil za tvář.

„Na Ethanovi nezáleží. Záleží na tobě, na nás. Na naší svatbě." 

„Kdybych nevěděl, kvůli komu ses dneska porval, stejně by mi to došlo. Ryane, já nevím, jestli si chci vzít někoho, kdo si není jistý, jestli mě miluje."

Ryan mu chtěl odpovědět, že si je jistý, ale nevyšla z něj ani hláska. Tony se jen chabě pousmál a odešel z místnosti pryč. Nechal tam Ryana stát, a ten se ještě pěkných pár minut nebyl schopný probrat. 

Wow. Tak jsem tu kapitolu konečně dopsala. Jak už je to dlouho? Rok a půl? :D 
Prosím, nezabíjejte mě, hodněkrát jsem se k tomu chtěla vrátit...

Doufám, že se vám moje rok a půl rozepsaná (a konečně dokončená) kapitola líbila.

Stejně tak bych chtěla všem příznivcům poděkovat, že jste se ozvali. ♥