It's okay to be together! book 3. [CZ]

Part 13

Ryan s Tonym spolu už asi pátý den nemluvili, pokud vyloženě nemuseli. Ryan se pokoušel konverzovat, ale už druhý den pochopil, že to teď nemá smysl. Když šestý den ráno odcházel do práce, automaticky vlepil nic nečekajícímu Tonymu polibek na tvář a než snědý mladík stačil cokoliv říct, černovlasý už seděl za volantem auta. 

Silnice bývaly v pátek ráno značně ucpané, což mu dávalo nemilý čas k tomu, aby mohl přemýšlet. Nebyl si však jistý, jestli o to vůbec stojí.  Vlastně si nebyl jistý hodně věcmi, které mu vrtaly hlavou, ale nedokázal se přimět k tomu, aby vše vyřešil. Jakmile před sebou spatřil příjezdovou cestu směřující k jeho firmě, ulevilo se mu. Když byl něčím zaměstnaný, neměl čas přemýšlet o ničem jiném. Spěšně vylezl z auta do své kanceláře.

Jako každý den, i dnes na něj čekala hromada papírů, na což byl z praxe zvyklý, ale zrovna teď mu těch několik set faktur připadaly jako miliony. Do obědové pauzy se jimi prohrabával a tím se dostatečně odváděl od myšlenek na všechno ostatní. Zrovna do sebe ládoval oběd, když mu zazvonil telefon.

„Ryan York, ano?"

„Ryane? Ahoj! Tady Jess. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli ti dorazila pozvánka na svatbu?"

„Svatbu?" zeptal se trochu zmateně, ale ihned mu to došlo. Tiše se zasmál a začal se přehrabovat došlou poštou, „Počkej, podívám se, vydrž... Už to mám!"

„To jsem ráda. Zníš nějak sklesle, děje se ti něco?"

„Ale ne, vůbec, jen jsem přepracovanej," zasmál se do telefonu a ulevilo se mu, když slyšel i z druhé strany smích.

„Takže... přijdete s Tonym? Byla bych nerada, aby můj vlastní brácha nepřišel na svatbu!"

„Jasně, že přijdeme. Budu se těšit, měj se."

...

Ryanova pracovní doba toto odpoledne kupodivu utekla poměrně rychle, nebýt štosu děsivých faktur, musel by neustále myslet na Anthonyho, a to si momentálně nemohl dovolit. V hlavě už si plánoval, jak se zařídí na svatbu Jess, takže nakonec sekretářce oznámil, že si příští pondělí bere jednoduše volno. 

Ve večerních hodinách dorazil domů. Dnešní den mu přinesl několik překvapení, bohužel pro něj, většina byla značně nemilých. Dozvěděl se, že odbory v jeho firmě vyžadují zvýšení platu a on si doopravdy nemohl dovolit stávku. Zároveň se přišlo na vadný kus ve výrobě, který se jen tak tak podařil stáhnout, než se vydal do prodeje. Celý den seděl za svým pracovním stolem a vyřizoval nepříjemné telefonáty a vlastně ani neměl čas na to, aby vyřešil problémy se svém reálném životě.

Dveře se otevřely. Stál v nich Tony. Když Ryan postupně vzhlížel od jeho perfektně upravených bot přes nažehlené kalhoty až k pravačce, s děsem zjistil, že místo prstýnku má na prstu prázdné otlačené místo. S děsem v očích se musel odtrhnout od jeho rukou a putovat nahoru k jeho tváři. Výraz na ní mluvil za vše. Byl to ten pohled, který často vídáváte u provinilého štěněte, když vám sežere půlku boty. 

Ryan se zhluboka nadechl a vstal od stolu. Ta vzdálenost, která ho dělila od dveří, se mu zdála nekonečná, přesto ji překonal několika dlouhými kroky a zastavil se přímo u Tonyho.
„Proč?" ztěžka ze sebe vypravil. Nedokázal se mu podívat do očí.
„Ryane, já prostě nedokážu sledovat, jak se nedokážeš rozhodnout. A i když mi tvrdíš pravý opak, já tomu prostě nevěřím. Myslím si, že ten, s kým bys doopravdy chtěl být, nejsem já."

Ryan si okamžitě vzpomněl na nadcházející svatbu Jess, kam byli oba pozváni. Co bude teď? Proklínal sám sebe, že si kdy k sobě pustil Ethana. Proklínal Anthonyho, že na něj neřval. Byl by raději, kdyby na něj křičel. Všechno by bylo lepší než tohle. 

Sklopil pohled a zadíval se na své boty. Cítil Tonyho pohled na sobě. Nedokázal se přinutit, aby opět vzhlédl. Nedokázal se přinutit ani ve chvíli, kdy periferně zpozoroval, jak se Tony otočil na podpatku a odešel. 

Chtěl přemýšlet o tom, proč se vzdal Londýna a přestěhoval se zpět do Bostonu, ale neměl na to sílu. Až se vrátí domů, bude pravděpodobně většina jeho věcí už sbalená. 

...

Zatímco Ethan začal nový den ve své kanceláři, kde přespával, zařizoval si menší byt v centru Bostonu, paradoxně několik ulic od domu, kde prožil většinu svého dětství. Byl to byt tak akorát pro jednoho, poměrně moderně vybavený, jenže ani ty nejnádhernější obrazy mu nemohly dát víc najevo, jak moc je sám. 

S Nathanem nemluvil a pokoušel se zapomenout, že vůbec někdo takový byl. Ani práce mu příliš nepomáhala zahnat myšlenky na to, jak moc se jeho život obrátil o 360 stupňů. Nedokázal se případu věnovat. 

Zhruba odpoledne se zvedl a zamířil na polední pauzu. V budově kanceláří se nacházela ještě jídelna, kde vařili vcelku dobře. Někdy svůj volný čas trávil s cigaretou, teď se jen chtěl v klidu najíst a přečkat zbývající dvě hodiny, které mu zbývaly do konce dne.