Army of life

Kapitola 1. Nový začátek

" Vstávat, vy bando líná! Ode dneška vás čeká tvrdej režim, tak koukejte vstávat!" Začali bouchat na dveře a já seskočila z postele. Díky tátovi jsem byla na tohle všechno připravená. Každej den jsem vstávala v pět a tvrdě cvičila, ale ani to mě nemohlo připravit na armádu.

"Nástup!" Do dveří vpadl generál s prvním důstojníkem a byly připraveni k ranní kontrole. Procházeli kolem nás a u mě se zastavili. " Jméno!" žádal.

"Forksová, pane," stoupla jsem si do pozoru a čekala až mi povelí pohov.

"Dávejte bacha, dámy! Z ní si berte příklad, takhle připravený budete každý ráno k nástupu, četo pohov!" a s těmi slovy odešel, ale nemohla jsem si nevšimnout, že si mě ten druhý až moc prohlížel.

Vydala jsem se společně s ostatními na snídani. Ochutnala jsem tu bílou kaši bez chuti a docela mě překvapilo, že to chutnalo skoro stejně jako to, co mi odmalička nutil táta. Jeho snaha udělat ze mě syna ho hnala kolikrát až moc daleko. Brzo vstávat, snídat cosi nechutného, rozcvička, pětikilometrový běh, překážková dráha...

Nenáviděla jsem ho za to, ale teď bych mu za to asi měla být vděčná. Nikdy ho nezajímalo, co mě baví a jaké mám záliby a já s mu teď snažila zavděčit!

Bože, vzpamatuj se Becks, jemu se nezavděčíš, tak co jsi sem lezla?! Zahnala jsem tu myšlenku a snažila se myslet na něco jiného.

Ale nic z toho mě nedokázalo připravit na první den. Pamatuju si, že mi sám Derek před nástupem vyprávěl, jak ho čekal křest ohněm - jakási vstupní zkouška. Tehdy to prej bylo fakt ošklivý. Všechny nováčky tehdy vzbudili ve dvě ráno a v dešti je asi dvě hodiny nutili běhat překážkovou dráhu a klikovat v bahně. Což o to, kliky jsou jedna věc, ale překážková dráha za nočního lijáku věc druhá.

Hned po snídani nás svolali k nástupu.

"Dávejte pozor, řeknu to totiž jenom jednou!" ozvalo se před námi a všichni utichli.

" Jsem Mayer a pro pár následujících týdnů jste mi byli svěřeni k výcviku. Za chvilku si dáme překážkovou dráhu, dámy. Vstoupily jste do armády, tady žádné jemné zacházení nečejte," na to se ozvalo sborové: "Ano, pane!" Jen se usmál a pro sebe si zamumlal něco jako "tak to si užijeme zábavu" a pak už nám dával rychlé instrukce. Pak četl naše jména a my postupně vystoupily z řady.

"Vojíne Forksová, na moment," ozvalo se za mnou a já jen hlasitě polkla a uposlechla rozkaz.

"Ano pane?" stoupla jsem si do pozoru a vyčkávala. "Váš otec je zde velmi vážený muž, madam, a přál si, abych na vás dával pozor," řekl polohlasně a sledoval moji reakci. "Ne, děkuji, pane. Nechci žádné výhody, ani speciální zacházení, " odtušila jsem a zřejmě jsem mu vzala jeho slova, která se chystal vyslovit, přímo do písmene z úst. Nechci žádný výhody jenom proto, že byl můj táta generál. Jemu to zřejmě došlo a poslal mě za zbytkem skupiny. A já po chvíli stanula tváří v tvář jak překážkové dráze, tak dřívějšímu výcviku, který teď byl víc, než užitečný.