Army of life

Kapitola 5. Návštěva

Dobrá trefa. Dobrá. Trefa.
Ta věta mi neustále kolovala myslí. Jeho hlas, jako by řezal do kůže. S tichým povzdechem jsem vstala a oprášila si prach z kolenou.
Nádech. Výdech. Nádech.
Otočila jsem se. Stál tak blízko mě, že jsem cítila jeho horký dech na své tváři.
Civěl na mě neúprosně a důsledně a důkladně mě znervózňoval.
"Máte návštěvu, v kanceláři, " bylo jediné co řekl předtím, než odešel. Suše jsem polkla a vydala se rázným krokem do hlavní budovy.
Lehce jsem zaklepala a po hlasitém 'dále' jsem vstoupila dovnitř. Jakmile za mnou zaklaply dveře, jako by mě přimrazil k podlaze.
" Mami?! "
Otočila se a vrhla se mi kolem krku. Překvapeně jsem ji objala nazpátek.
" Zlatíčko, vrať se. Skonči to; máš šanci se vrátit. "
Pff, nejsem tu ani týden a už mě skoro na kolenou prosí, abych se vrátila!
"Ne," vyslovila jsem a očekávala její reakci.
"Vážně? " ozval se hlas od okna.
Ani jsem si nevšimla, že tu ještě někdo je.
Když přítomná osoba vystoupila zpoza světla, které vrhalo slunce skrz okno, docela dobře jsem rozeznala siluetu svého otce.
" Copak? Snad ti nechybí? - tvá jediná dcera, " řekla jsem jedovatě. Byla jsem v právu - celý život jsem pro něj nebyla dost dobrá; celý život mě skoro přehlížel a já mu mám teď padnout k nohám?! Směšné!

Táta na mě vytřeštil oči a nadechl se na začátek nějaké určitě zajímavé věty, ale jen párkrát otevřel pusu na prázdno. 1:0

Bylo to kruté, ale já měla konečně šanci, říct to, co jsem si myslela celou dobu - že mě to všechno totálně se*e, protože takhle to bylo vždycky; vždyť i sem jsem šla jenom kvůli němu! Ale kdybych teď, po tom, co jsem teď řekla chtěla skončit, jen by se mi vysmál do obličeje. Proto jsem se jen otočila na patě a beze slova odešla.