Army of life

Kapitola 15. Navštěvník

„Promiň, neměl jsem-"
„Ne, je to moje chyba," přerušila jsem ho, „prostě nechci být někomu na obtíž, chápeš? Jsi fajn a milej, ale nefungovalo by to. Chci bejt samostatná a nechci svým zraněním ničit i lidi okolo sebe, promiň..." Zdálo se, že mě částečně chápe, ale z té druhé poloviny byl zklamaný.
Nechtěla jsem mu ublížit, ale to jsem mu neměla dávat falešnou naději.

Nakonec jen pokýval hlavou a zvedl se. Nahl se ke mně a věnoval mi skoro neznatelný polibek na čelo.
„Chápu Tě, ani nevíš, jak moc, Becks." A s těmi slovy odešel. Já tam tak zůstala sama s pocitem viny.

Mason se tu zastavil ještě párkrát - jako přítel. Při poslední návštěvě se ale rozloučil a odešel úplně. Už se neukázal. Co jsem slyšela od pár známých z výcvikového tábora, tak vystoupil z armády a odjel za rodinou do Illinois. Přála jsem mu normální život a proto jsem ho musela nechat jít. Stejně jako Marka. A to byl taky důvod, proč jsem všem zakázala mu říct, kde jsem. Musela jsem ho chránit. Musela jsem chránit sebe.

Domů jsem se dostala asi týden po Vánocích, ale nehodlala jsem se tu zdržovat dlouho. Všichni tu byly až moc zaujatí mou neschopností, že pomalu zapomínali žít vlastní životy.

„Becky, ale to vůbec není nutné," naléhala na mě máma a nepouštěla mojí ruku. S povzdechem jsem obrátila pohled na stěhováky. Byli skoro hotoví s nakládáním mých věcí. Našla jsem si menší byt v přízemí kousek od centrály, kam jsem se nechala přeložit. Nechtěla jsem armádě říct navždy sbohem, tak, jak to udělal Mason, tak jsem požádala o zařazení do administrativního oddělení, kde budu víc užitečná, než v terénu.

Otočila jsem se zpátky na mámu. Viděla jsem, co s ní můj stav dělá, takže jsem jen záporně pokývala hlavou.

„Dobře... Tak... aspoň Tě odvezu," s těmi slovy sebrala z botníku klíče od auta a vyšla ven. Jela jsem za ní. Po dvou měsících rehabilitace jsem se sama dokázala pohybovat i nějakou tu chvíli s berlemi, ale bylo to moc vysilující a namáhavé, tak jsem většinu času používala vozík.

Byt byl vcelku dobře udržovaný, až na hlučné sousedy nade mnou. Stěhováci byli tak laskaví, že mi nábytek odnesli do příslušných pokojů - no, aby taky nebyli, když jim máma zaplatila víc, než měli původně dohodnuté. Zbytek zůstal na mně.

Lednička byla nová a máma byla tak hodná, že mi po cestě sem rovnou nakoupila nějaké potraviny, voda tekla spíš studená, než teplá a oknem v kuchyni trochu profukovalo, ale byl to domov. Tedy, alespoň já jsem se tu tak cítila.

V pondělí jsem poprvé nastupovala do nové práce. Vstala jsem dřív, protože jsem věděla, že mi to bude trvat trochu dýl. Měl pro mě někdo přijet a odvézt mě do práce, tak jsem nechtěla, aby dotyčná osoba musela čekat. Na sebe jsem si vzala černé kalhoty, černé tričko a přes něj bundu s armádním vzorem a se svým jménem. I když jsem pracovala v kanceláři, vyžadovali uniformu, a jelikož jsem odmítla sukni a sako, dovolili mi tohle.

Z mého odvozu do práce se stala fajn kolegyně a docela zábavná holka. Jmenovala se Meredith a pracovala na stejném oddělení.

Moje kancelář byla vcelku malá: okno, stůl s počítačem a židlí, menší kovový pořadač na šanony na jehož vrchu na mě shlížela nezdravě vyhlížející rostlina. Sedla jsem si za stůl, berle položil na zem za sebe a dala se do třídění složek na stole. Měla jsem to skoro hotové, když se do mé malé pracovny rozhodl vstoupit vetřelec. Tedy, nevím, jestli tak on bral mě, ale já jeho tak brala rozhodně, protože to bylo jako rána pod pás.

Vím, krátké, ale tohle ukončení mi naprosto vyhovuje :D Vždyť víte, jaká jsem :D