Army of life

Kapitola 16. "Zrada - dvojitá!"

   „A-ahoj, Becks," zamumlal tiše. Pocit, který mě pohltil byl naprosto neidentifikovatelný. Bylo to něco mezi klinickou smrtí a infarktem řízlým mozkovou mrtvicí. Okamžitě jsem začala litovat toho, že jsem ho tak sobecky odřízla; že jsem ho tak sprostě a bezdůvodně zazdila.

   „ Marku, já-"

   „ Nenamáhej se," odbyl mě. Hodil na stůl nějaké složky a se zlomeným výrazem se otočil k odchodu. Už se prsty dotýkal kliky, když se otočil.

   „ Proč, sakra? Slíbili jsme si věrnost a Ty mě při první příležitosti takhle nechutně zazdíš! To se nedělá Becks - takhle bodnout kudlu do zad někomu, kdo Tě měl vážně rád. Protože jsem Tě měl rád, chápeš? Tos fakt nemusela." Poslední větu zašeptal tak zlomeně, že mi vehnal slzy do očí. 

   „Počkej," začala jsem za sebou nahmatávat berle. Chtěla jsem ho zarazit, ale bylo už moc pozdě. Vyřítil se z kanceláře a já neměla šanci mu vysvětlit, jak to ve skutečnosti bylo. Ano, ublížila jsem mu, ale on si vůbec neuvědomuje, že to on mi ublížil jako první, když odjel. 

   Došla jsem ke dveřím a rozhlédla se. Ostatní kolegové mě nenápadně pozorovali, ale já je stejně viděla. Naštvaně jsem zabouchla dveře a dobelhala se zpátky na židli. Berle jsem hodila na zem naštvaně si stírala slzy z obličeje. 

   Marně jsem se snažila trefit klíčem do zámku. Nakonec jsem to vzdala a opřela se čelem o loupající se barvu na dveřích. Několikrát jsem se nadechla a na stopadesátý pokus se mi povedlo ty zatracený dveře otevřít. Nahmatala jsem po tmě vypínač a rozsvítila.

   „Překvapení!" Ozvalo se předemnou a já málem vyletěla z kůže. Kousek ode mě stála máma s ovocným koláčem a úsměvem na rtech, otec bez výrazu a Derek objímající mámu kolem ramen.

   Okamžitě jsem zapomněla na Marka a všechno ostatní a vrhla se Derekovi kolem krku. Neviděla jsem ho skoro rok. Tak moc mi chyběl brácha, který by mi řekl, že všechno bude v pohodě, pak by mě objal a všechno by v pohodě bylo. To on a jeho odchod byl jedním z důvodů, proč jsem šla do armády a proč jsem bojovala. 

    „Ahoj, prcku," líbl mě na čelo. Šťouchla jsem ho do ramene a zasmála se. Dřív jsem nesnášela, když mi tak říkal, ale to bylo svým způsobem roztomilý. Odtáhla jsem se od něj a zahleděla se na tátu. Nevěděla jsem, co si myslet. Jednak jsem nečekala, že by za mnou někdy přišel a jednak se z jeho výrazu nedalo nic vyčíst. 

   „Tati, já-" Než jsem stihla nadechnout, uvěznil mě ve svém otcovském objetí. Okamžitě mnou projela vlna lásky. Tohle mi chybělo, ale hlavně mi chyběl táta a s ním i celá rodina. 

   „Kdo si dá koláč?" Ozvala se radostně mamka a započala tím tak vyčerpávající debatu o mně a armádě. Co ale bylo horší, když se několikrát snažila  hovor svézt k Masonovi, Markovi a mému rozhodnutí.

    „Tak zítra, Becky," usmál se ještě jednou Derek a pak všichni odešli. Zavřela jsem dveře a mířila si to do koupelny. Nohy i ruce jsem měla v jednom ohni od neustálé chůze o berlích. Možná bych ty berle měla trochu omezit. I doktor mi neustále připomíná, ať to nepřeháním. Byla jsem už v kuchyni, když se ze shora opět začala ozývat hlasitá hudba. Chtěla jsem to nechat být - vážně chtěla, ale nakonec mi to nedalo a lehce naštvaná jsem se začala škrábat po schodech do prvního patra. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem byla naštvaná na toho debila, co očividně nebere v potaz to, že tu bydlí i jiní lidé. 

   Chvíli jsem čekala a pak začala bušit na ty proklaté dveře. Hudba se okamžitě ztišila a osoba za dveřmi se začala naštvaně přemisťovat ke dveřím. V mžiku se dveře rozletěly a já byla připravená to tou člověku pořádně vytmavit, ale jsem zaregistrovala a zpracovala, kdo přede mnou stojí, skoro jsem omdlela. On byl očividně taky dost překvapený, protože na mě jen civěl s ústy dokořán neschopný ani pohybu.

   Čekala jsem cokoliv, ale tohle? Ten nahoře z toho má asi dobrou prdel, protože to je ten nejhorší scénář, co jsem kdy zažila.

Já vím, já vím... Nemůžu si pomoct :D

Když ono si to říkalo o takové ukončení, ale na to už jste si asi trochu zvykly, co? :D

Když jsme u toho ukončení... Happy nebo sad end?