Army of life

Kapitola 3. Nepřítel nebo spojenec?

"Už mě můžeš pustit," špitla jsem a stisk na mé ruce povolil. "Promiň za to přepadení, ale měla jsi to těsně," usmál se na mě. "Jsem Mark," dodal.

"Rebecca, a díky za záchranu. To takhle pomáháš každýmu?"

Zavrtěl hlavou. "Jenom tobě," odpověděl a já nechápala význam jeho odpovědi. "To neřeš," zasmál se.

Chtěla jsem se vyplížit v tichosti ven, ale díky své šikovnosti jsem zakopla o dřevěnou bednu. Už jsem čekala tvrdý naráz, ale kolem mého pásu se omotal pár rukou, které zachránily můj zadek od nárazu. Vzhlédla jsem a setkala se s párem tmavých očí.
"Měla by jsi být opatrnější," mrkl na mě a pak mi pomohl postavit se na nohy.
"Díky, znovu," hlesla jsem tiše a byla si jistá, že rudnu v obličeji.
"Vážně chceš jít ven? Podle toho co říkali-"
"A není to jedno?! Teda aspoň tobě by to mělo být jedno - vždyť mě neznáš!" rozhodila jsem naštvaně rukama, přičemž jsem ho skoro trefila do obličeje.
"Ne, mě to jedno není, abys věděla! Ale jak chceš! Kašlu na to!" Máchal kolem sebe rukama jako husa, co se snaží vzlétnou - marně vzlétnout.
Nadechla jsem se. A pak znovu, a znovu. Když jsem si v hlavě utřídila vše podstatné, položila jsem mu ruku na rameno, abych si byla jistá, že mě poslouchá.
"Promiň, nemyslela jsem to tak, jen nemám ráda, když se o mě někdo přehnaně stará," zamumlala jsem tu větu snad dostatečně srozumitelně a sklopila zrak.
"Ne, ty promiň." hlesnul.
"Takže spojenci?"
"Spojenci," plácl si se mnou nakonec jsem se nechala přemluvit alespoň k tomu, že mě doprovodí. Prý 'aby se ti (mi) něco nestalo.'
Jo, jasně. Jako kdybych se neuměla bránit. To, že jsem holka mu zřejmě neuniklo, za to mu unikl jeden důležitý fakt - a to, že vlastně celý můj život je jako armáda.
S tou myšlenkou jsem ulehala do postele a těšila se alespoň na pár hodina spánku. Dobře, tak dvě hodiny spánku. Dvě sladké hodiny spánku. Největším problémem se ale stalo chrápání Jess nademnou.
Takže jedu non-stop.
Po pěti minutách jsem to vzdala a znovu se oblékla. Vyšla jsem ven a mířila na překážkovou dráhu. Brala jsem to jako před-rozcvičku. Zabočila jsem za roh nějaké budovy a můj zadek se ihned setkal se štěrkové zemí. Můj zrak putoval od černých vysokých bot přes zelenou uniformu až po červený baret na světlých vlasech. Osoba naproti mně ze mě nespouštěla modré oči a úsměv ještě prohloubila.