Army of life

Kapitola 14. Láska?

„Je v pořádku," řekl nakonec a já se konečně nadechla. Ruce mi vylétly k ústům a slané slzy začaly máčet to nechutně bílé povlečení.
„A Ty? Jsi v pořádku?" To tu dlouho nebylo...
„Střep granátu v páteři, poškozené nervy - takže bez podpory neujdu ani krok a doje*aná psychika, co myslíš?" Odpověděla jsem už trochu klidněji.
„Kde teď jsou?"
„Před hodinou je sem přivezli. To je všechno co vím."
Jemně jsem kývla. Rozloučili jsme se a on odešel.

Z toho, co mi řekl jsem se vzpamatovávala ještě dlouho. Nevečeřela jsem. Jen jsme ještě s větším úsilím cvičila a každý den překonala další hranici.
Uběhl další měsíc a já se poprvé odhodlala jít bez opory. Vstala jsem z postele a pomalu si stoupla. Následovaly dva malé kroky, než jsem skončila na zemi. To už jsem propukla v nezastavitelný pláč. Byla jsem na dně. Tak moc jsem se snažila a nakonec jsem nedokázala ujít ani jeden blbej metr!
Máma mě objala tak silně jak jen mohla a tišila mě. Byla tu teď každý den. Den za dnem seděla u mojí postele, nebo mě doprovázela na rehabilitace.

V pondělí zase přišel Mason. Usmál se a sedl si na stejné místo jako minule. Zastavil se jenom na půl hodiny - musel něco zařídit. Když odcházel, minul se ve dveřích s mámou. Ta se usmála a tiše ho pozdravila: „Ahoj, Masone." Kývl jí a pak za sebou zavřel dveře.

„Odkud znáš jeho jméno?" Podívala jsem se na ní zvídavým pohledem pětiletého dítěte hledající dárky k Vánocům.
„Když jsi byla v kómatu, tak se tu stavoval každý den. Seděl tady, nebo na chodbě a odešel vždy tak po hodině. Prý měl pokoj kousek od tebe. Je to milý hoch," dodala. A dárečky pohltil plamen...
„Každý den?" Kývla.
„Nevynechal jedinou příležitost. Dokud jsi se neprobrala," povzdechla si a otevřela rozečtenou knihu na stránce, kde skončila. Zmateně jsem kývla, ale to už máma neviděla. Vždyť nikdy nic skutečně neviděla. Neviděla, jak se cítím, co prožívám, co dělám...
Ale to už je teď jedno, musím zjistit, proč tu seděl každý den na té nepohodlné židli, nejspíš s bolestmi, a trávil ten čas právě v mé "přítomnosti". Proč se vůbec namáhal tu být, když se ani neznáme.

Vánoce jsem strávila v nemocnici. A možná to tak bylo dobře. Doktor sice tvrdil, že už bych mohla přejít do domácí péče, ale má matka trvala na tom, že raději investuje do mého pobytu tady, se zkušenými odborníky, než do domácí ošetřovatelky, která nemusí být vůbec tak spolehlivá a zkušená, jak by mohla tvrdit. Já to vzdala a doktor vyděšeně kýval ze strachu, že má matka bude pokračovat v seznamu scénářů všech možných i nemožných zranění, pádů a smrti.

Právě jsem se vrátila z vyšetření, když do mého pokoje vnikla moje rodina opojená vánoční náladou. Jako by nestačilo, že už nejméně týden po celém patře tiše vyhrávají vánoční koledy a hlavní sestra těm skoro zdravým nosí každý den pár kousků cukroví. Blé, už je mi z toho cukru špatně.

„Becks, můžu s tebou-, pardon," všechny pohledy se upřely k Masonovi stojícímu ve dveřích. Ten se zmateně rozhlížel po přeplněném pokoji plném mých strýců, tet, mojí matky a mladších členů naší rodiny. Otec tu však nebyl, to se ale dalo očekávat.
„Dobře, všichni ven. Necháme jim trochu soukromí, " ujala se slova máma a všechny vyhnala na chodbu. Mason jen s trapným pocitem zíral do země.

„Promiň, že jsem sem tak vpadl a přerušil..." Zamyslel se. „Sama nevím, co to je," usmála jsem se. Trochu se uvolnil a sedl si vedle postele na malou židličku. „Poslyš... Vím, že to zní naprosto šíleně a... Vůbec se neznáme, ale myslíš... Prostě, nešla by jsi se mnou na večeři, Becks?" Úlevně si vydechl. Bylo na něm vidět, že je hodně nervózní. Jenže já na to ještě nebyla připravená. A nejspíš ani nikdy nebudu. Ne kvůli Markovi, ale kvůli tomu zranění. Nechci být nikomu na obtíž, zvláště tak milému klukovi jako je Mason.

„Poslyš, já-" Než jsem však stihla cokoliv říct, jeho rty se přisály na ty moje. Okamžitě mnou projela elektřina. Byl to naprosto ochromující pocit, jaký jsem ještě nezažila. Odtáhl se, ale já ho za zátylek přitáhla zpátky k sobě. Možná - ne, určitě - dělám chybu, ale to už je teď jedno. Naskytla se mi příležitost a já z ní hodlala vytěžit všechno, co šlo. Protože cit jako je láska se musí brát ve velkých dávkách, jinak má člověk absťák.

Věnováno všem. Díky, že jste stále se mnou :)